Norsko je na posledním místě v Evropě, co se týká umírání doma.

Jen 6 % z těch Norů, jež si přeje a plánuje zemřít doma, se jejich sen splní jedná se o především mladé muže s rakovinou. Na opačném konci žebříku najdeme ženy se složitými chorobami a demencí. Takových žen jsou jen dvě procenta. Mnoho smrtelně nemocných zažívá v poslední fázi života to, že jsou příliš často přesouvány po různých ústavech. Nikde v Evropě tolik lidí neumírá v pečovatelských domech jako v Norsku (necelá polovina). Píše o tom web www.forskning.no.

Proč je tak obtížné umožňovat a zajišťovat podmínky pro to, aby někdo umíral doma, přeje-li si to sám/sama a vyjadřují-li se o tom blízcí v tom smyslu, že se jedná o nejsilnější zážitek, jaký kdy prožili a jak moc si vážili toho, že si s dotyčným/dotyčnou stihli včas rozloučit? Deník Bergens Tidende uvádí, že starší Norové častěji, než na rakovinu umírají na nemoci srdce, cév a plic a čtvrtina trpí demencí. Průběh selhání orgánů a demence se od rakoviny liší tím, že odhadnout, jak bude vypadat závěrečná fáze života, je mnohem těžší. Rutiny pro mladší pacienty s rakovinou se proto nedají automaticky převést na seniory. Nedostatek zdrojů, potíže s komunikací, změněné rodinné struktury, nejistí blízcí a scházející pečovatel/ka v domácnosti ztěžují pomoc o lidi před smrtí. Rozhodující je, aby ke konci života nebylo vše ponecháno na blízké samotné a aby fungovala spolupráce napříč obory mezi zdravotníky činnými v domácí péči, koordinující osobou v oblasti rakoviny a obvodním lékařem a též uspokojivá komunikace mezi činiteli zdravotnictví, pacientem a blízkými, aby se vyhnulo opakovaným a neúčelným hospitalizacím. Aby se vyhnulo nedůstojnému zacházení se musí o smrti bavit a plánovat, dokud je pacient ještě schopen svá přání vyjadřovat. Bohužel se stává, že jsou velmi staří lidé tolik přepravováni mezi nemocnicí a domovem důchodců, až nakonec zemřou v sanitce.

Okolo 80 % všech úmrtí je možno předvídat a podle výzkumu nemá téměř nikdo potíže na konci života, jež si vyžadují specializovanou léčbu v nemocnicích, přesto je smrt přesouvána z domácností do domovů důchodců a nemocnic. To prý proto, že Norky jsou ve větší míře než většina ostatních žen na vrcholu žebříku, pokud jde o kombinování práce a péče o děti, což omezuje jejich kapacitu, aby na konci života zastaly pečovatelské funkce pro své blízké.

Zkušenosti ze zahraničí dokazují, že je možné zdravotní a pečovatelské služby organizovat tak, že může být doma na konci života mnohem více osob, to si ovšem vyžaduje jistotu, péči, nasazení a kompetence. Doporučuje se posílit léčbu zmírňující bolesti u pacientů doma a u obvodních lékařů a zaměřovat se na symptomy a životní kvalitu. Týmy zmírňující bolest by měly být pod vedením obvodních lékařů, sestávat právě z nich a ze zdravotníků pracujících u uživatelů doma a být dostupní ve dne i v noci a pacient a blízcí musí být zapojováni a mít jistotu, že je o další monitorování stavu a péči postaráno. Někteří chtějí dokonce uzákonit právo na přítomnost zdravotního pracovníka u úmrtního lože jako nabídku jednak těm, jež se bojí zemřít sami, jednak těm, jež nezvládnou sami posedávat u umírající/ho. Vždyť se často jedná o seniory, kteří již nemívají nad svým tělem kontrolu, cítí jenom bolest a strach a neumí zdravotnickému pracovníkovi vysvětlit, jak se má, čeho se bojí (víc) atd. a z nejmenších pohybů vydává bolestné zvuky, lapá po dechu a poulí očima.

Oproti tomu studie publikovaná na www.forskning.no ukázala, že se senioři v pečovatelských domovech smrtí tolik nezabývali a ani se jim o tom moc nechce mluvit. Vnímají ubytování v domově jako jistotu a další životní fázi. Podle badatelů je smysluplné podílet se na „kloudném“ doznívání života. Proto podporují tzv. předběžné rozhovory o úvahách a přáních ohledně nadcházejících dní. Pečovatelé si jsou mnohdy nejistí a potřebují pomoc s tím, jak s obyvateli mluvit o uzavírání jejich životů. Kolikrát se to nestihne, jelikož demence příliš pokročila. Jinak se podílí na rozhodování např. o léčbě prodlužující život. Ptají se seniorů, zda existuje něco, z čeho mají obavy, zda by něco chtěl zažít a jestli je pro ně důležité dožít se co nejvyššího věku a co je pro ně jinak ještě podstatné. Ten, kdo aktivně obyvatele pečovatelského domova oslovuje bývá lékař, a přitom se obrací na blízké a nikoli přímo na seniora samotného. Badatelé usilují o změnu k větší úctě a důstojnosti a aby se takové rozhovory konaly jako proces, přitom se mohou seniorovy priority měnit. Cílem je poklidnější a bezstarostnější doznívání života. Podle jiné studie si takřka nikdo z dotázaných nepřál, aby zdravotní personál rozhodoval o nich bez nich.

Umírající lidé se smrti bojí méně než zdraví lidé. Studie ukazují podle serveru www.abcnyheter.no to, že překvapivě mnoho lidí se staví kladně a jeví neuvěřitelnou přizpůsobivost vůči tomu, co je čeká. O tom svědčí např. blogové texty. Mnohým vážně nemocným jsou blogy a blogování oporami. Zároveň představují opory dalším lidem bojujícím s těžkými nemocemi a pozůstalí jimi děkují všem, jež podporovali jejich blízké poté, co onemocněli až poté, co došly jejich síly.

Některým nemocným dává blogování vzpruhu a inspiraci k tomu, aby zápasili s chorobou. Přemítají o chorobě a o životě, přemýšlejí nahlas a dělí se o tyto myšlenky. Někteří se tak vyrovnávají se samotou a strachem. Podle profesorky Fanny Duckerové z Ústavu pro psychologii Univerzity v Oslu to může mít velkou hodnotu, když můžete být v kontaktu s jinými lidmi, když již slábnete a nemáte sílu a máte možnost pocitu důstojnosti a důležitosti, dostává se vám terapie, zpětných vazeb, získáváte odpovědi na otázky a máte možnost se srovnávat s dalšími lidmi. Až jejich život skončí, je to na pozůstalé, aby přebrali odpovědnost za blog a aby napsali ten příspěvek, o nějž doufali, že se mu vyhnou a blogu dali tečku.

Podle mluvčí Kreftforeningenu, tedy norské organizace nemocných rakovinou Heidi Skaaraové Brorsonové a listu Verdens gang se pozůstalí pokoušejí vypořádat se s tím, co bylo pro zesnulého/zesnulou podstatné. Pro některé pozůstalé je útěchou a lékem na překonání žalu správa blogu zesnulého/zesnulé.

Ještě poté, co odešli jejich příbuzní, pro mnohé pozůstalé nepřichází v úvahu vymazat jejich blog, neboť ho lidé mnohdy v stejné situaci navštěvují i nadále a poučují se z něj. Zpřítomňují třeba své děti, dělí se o emoce, aby se na nich mohli podílet i cizí lidé. Muži si navykají vyjadřovat své city, ačkoli na to nebyli zvyklí, získávají k tomu odstup a zároveň ventilují své city ven.

Někdo ovšem zase říká, že internet a sociální sítě rozdělují ještě více, než spojují. Psycholog varuje: je třeba přemýšlet o tom, zda je toto skutečně mé já, co si o tom budu myslet za rok nebo za deset let (pokud se toho dožiji).