Norský historik Terje Tvedt a další kritici osvětlují prostřednictvím několika místních masmédií paradox rozsáhlé výstavby větrné energie v Norsku.

Z historické perspektivy a ve srovnání s minulostí je velice těžce pochopitelné, proč současná norská vláda v rámci „zelené proměny“ (jak se tomu v Norsku říká) místo toho, aby dále rozvíjela vodní energii, přechází na větrnou. Probíhající rozsáhlé diskuse o budoucnosti vodní a větrné energie a protesty proti zásahům do přírody a dalekosáhlým následkům lze tak dávat do větší souvislosti.

Jakožto zdroj energie se většina Norů shodne na tom, že navzdory „otevřeným ranám“ do přírody v podobě toků vedených potrubími a údolí potopených vodou a betonových kolosů hrází atd. je vodní energie přece jen lepší než větrná. Fakta hovoří nevyvratitelně o tom, jak je vodní energie pružná tam, kde naopak větrná energie není flexibilní: je předvídatelná tam, kde je větrná energie nepředvídatelná, a především má daleko lepší schopnosti regulace než větrná energie. Četné nádrže ve výše položených oblastech tvoří obří „baterii“ ukládané energie, jež se může využívat, kdy se bude chtít a má tedy rozhodující konkurenční přednost oproti větrné elektřině, jež nelze ukládat. Všichni rozumní lidé by podle Tvedta proto volili vodní energii, pokud by si měli takto vybrat.

Jednotlivé země mají, pokud jde o vodní vs. větrnou energii, velice odlišnou historii. Zatímco mnoho dalších evropských zemí má stovky let zkušenosti s využíváním větrné energie, jsou dějiny, a to zejména průmyslové dějiny Norska, přes 500 let spjaty s využíváním vodní energie v různých podobách a ve větší míře než kterákoliv další země Evropy. Až od té doby, kdy se Norsko začátkem 16. století stalo hlavním vývozcem řezané kulatiny Evropy a zůstávalo jím po 350 let, bylo Norsko v přední linii, pokud jde o využívání energie z vody. Norsko bylo v polovině 19. stol. tou zemí s nejvíce statkovými mlýny (patřícím místním farmám) v Evropě a bylo na začátku 20. stol. jedním z největších výrobců energie na světě. V r. 1029 mělo Norsko neuvěřitelných 2000 elektráren. Norsko tedy přes 500 let hraje prim, pokud jde o vyzkoušení a rozvoj různých způsobů, jak využívat energie vody a země mívala v případě vodní energie výhodu ve srovnání s ostatními. Mnoha lidem by proto přišlo přirozené, pokud by se Norsko postavilo do čela zemí, jež usilují o novou a účinnější technologii v této oblasti místo, aby dotovalo průmysl větrné energie a sázelo na dováženou technologii.

Norsko se stalo zemí vodní energie číslo jedna v Evropě díky jedinečné kombinaci vysokých hor, čtyřem tisícům vodních toků, tomu, že srážky v zimě padají jako sníh a že se proto v horách tvoří přírodní nádrže vody a že množství srážek je větší než v kterékoli další zemi Evropy. Toto vytvořilo jedinečnou krajinu, jež vře a překypuje „zelenou energií“ po celý rok. Národní stratégové musí mít velice pádné důvody když nyní, navzdory dané svérázné „vodní krajině“ z vodní energii přecházejí na větrnou.

Není tomu tak, že již došla využitelná vodní energie, neboť potenciál vodní energie nejen v Norsku mnohokrát přesahuje potenciál větrné energie. Šlo by vyrábět sedm TWh více oproti dnešku jen tehdy, budou-li modernizovány stávající vodní elektrárny. Kromě toho mají malé vodní elektrárny pod 10 MW s investiční hranicí ve výši 3 norských korun za Kwh podle Norges vassdrags- og energiverk, tedy norského energetického úřadu, potenciál okolo 25 TWh.

K tomu lze připočítat možnosti stavět další elektrárny na těch tocích, jež již jsou využívány pro výrobu elektřiny. Vždyť voda má tu vlastnost, že se může k této výrobě využívat opět a zas, poněvadž neshoří jako ropa ani neztichne jako vítr. Naopak stále teče dále, v zásadě od jedné elektrárny do druhé, zatímco mohla svou cestou k moři pohánět turbíny. Skoro 30 % norských vodních toků již je takto využíváno.

Tak jaké mají vůdci této „země vod“, samotné země vodní energie Evropy, důvody k tomu, aby přehlíželi velké historické přednosti ve srovnání s dalšími zeměmi a místo toho připravují půdu pro to, aby Norsko konkurovalo Dánům, Nizozemcům, Němcům, částečně i Britům a dalším národům na jejich domácím hřišti? A navíc při daleko větších zkázách v přírodě jako následcích, jelikož v Norsku na rozdíl od zmíněných zemí nejsou větrné elektrárny rozmísťovány do kulturních krajin, nýbrž do této doby nedotčené, čili panenské přírody.

Jako kdyby politici zapomněli, že vládou „zemi vod“ číslo jedna v Evropě a mysleli na to, že operují na nějaké postmoderní abstraktní aréně, kde místní přírodní poměry jsou irelevantní, zastiňovány diskusemi o pravidlech zdanění, zelených certifikátech, investičním kapitálu atd. Voda hrála tak dlouho tak stěžejní úlohu v Norsku, v jedné z evropských zemí, kde byly po staletích jedny z nejtěsnějších vazeb mezi člověkem a přírodou a kde jí byl člověk po celý rok a práce nepráce nejvíc vydáván na pospas pro obživu, stejně jako v dalších aspektech života.

Drobný dodatek: vypadá to tak, že při stále větším nedostatku vody i v řadě evropských zemí si lze představit, že časem bude vítán vývoz norské vody do zemí zužovaných dlouhodobým suchem.

Kromě toho, co je zjevné a dáno přírodou, jsou norské příspěvky k větrné energii podle četných diskutujících omezovány na větrnou přírodu a dotace, zatímco veškerý rozvoj technologií a výroba dílů a komponent probíhají v zahraničí. I hospodářské zisky mají být vyváženy z Norska ven.

Kritici větrné energie mnohdy hovoří o uměle vykonstruovaném trhu s elektřinou, kde o ceně nerozhoduje nabídka a poptávka, nýbrž dotace na úkor peněz daňových poplatníků a jedinečné a nenahraditelné přírody pro uspokojování cizích potřeb i naplňování cizích kapes. Ovšem jakým právem?

V r. 2016, vrcholném roce pro norskou vodní energii, bylo oproti běžnému cca. 100 TWh vyrobeno celkem 149 TWh. Ve srovnání vyrábí t.č. okolo 500 větrných elektráren okolo 4 TWh a to kdy to nejméně očekáváte. I proto jsou v Norsku, zemi s některými z nejúchvatnějšími scenériemi, kvůli jimž sem proudívali turisté z celého světa, považovány za neprosto nesmyslný, zbytečný a trestuhodný vandalismus, znásilňování naších oblíbených míst, cílů vycházek, výhledů atd. atd. Kdyby se bývali byli uvědomovali toho neomluvitelně a hrubě nezodpovědného zacházení se šetrně a uctivě spravovanou zemi, jež současní politici, byrokraté a další vlivní zdědili, tak by se naši předkové patrně převraceli v hrobě.

K tomu si politici jakoby nepřejí debatu o jádru. Věčně bude nejen tato země obcházena strašákem v podobě Černobylu. Jen zcela ojediněle někdo volá po tom, aby se Norsko vydávalo opačnou cestu než např. Švédsko a Německo, jež zavírají jaderné reaktory. Norsko má spoustu thoria, jež by mohlo sloužit jako palivo v tzv. solných reaktorech, jež by mohly palivo užívat účinněji, a tak omezovat množství jaderného odpadu. Norsko se ale na výzkumu solných reaktorech nepodílí.

Do hlavy mnoha lidem nejde ani to, proč je rovněž zapovězena energie z mořských vln, jimiž je Norsko rovněž požehnáno. Podle Statkraftu, norské státní společnosti a největšího výrobce Evropy, pokud jde o obnovitelné zdroje, technologie zaostává, aby se z vln získaly dost velké objemy energie a kromě toho by drsné podmínky u norských břehů vystavovaly zařízení příliš velkému náporu. Přitom to poslední již vyřešila a patentovala norská firma. To, že se technologie těžby energie z mořských vln nedostala dále je prý následkem nedostatku vůle a odmítavého postoje úřadů.

Lze vážně zpochybňovat upřímnost zájmů politiků o klima a životní prostředí. Prim hrají hospodářské zájmy činitelů. Tzv. klimatická krize je součástí globalizace. Pro investory jsou výnosy tak lukrativní, jelikož až „zelená proměna“ jednou skončí, tak mohou vlastníci diktovat ceny. Pokud si někdo myslí, že toto někdo dělá a podporuje proto, že to zachrání svět, tak jsou krajně naivní.