Velmi starý symbol bývá připisován prehistorickým kořenům, ač to nemusí být vždy bezpečně doloženo, že se na nich skutečně zakládá.

Sahá postava julebukk i zvyk s ní spojený historicky vzato zpět k Thórovi, staroseverskému bohu hromu a blesku, síly a války, jenž se proháněl po obloze ve voze taženém dvěma kozly s malebnými jmény Tanngnjost a Tanngnisne? Či máme starodávný původ postavy i zvyku hledat spíše u Freyje, staroseverského boha ochránce bohaté úrody, plodnosti, míru, blahobytu a bohatství? Bývá totiž zobrazen se špičatým kloboukem, zašpičatělým vousem atd. Eventuelně mohlo jít o dramatizaci oskoreie, též psané åsgårdsreia, co býval podle norského folklóru pestře složená skupina neklidných duší zemřelých, jež se proháněli po nebesích během nocí, a to zejména v době okolo Vánoc. Buď jak buď, v minulosti byly postava i zvyk rozšířené po celém Severu i v Pobaltí, nicméně se v současnosti drží více méně pouze v Norsku a bohužel i tam se vynoří čím dále vzácněji.

Julebukk, jak se mu říká norsky, čili vánoční „kozel“, obchází podle knihy Jul i Norge, tedy Vánoce v Norsku Ørnulfa Hodneho a dalších písemných a ústních zdrojů před Vánocemi i s doprovodem norské domy a byty. Bývají to různě převlečené děti, či dospělí, jež před navštívenými vystoupí, tedy obvykle zazpívají nějakou tu vánoční koledu, zatančí, česky by šlo snad říci, že si „dělají kozy“ či promluví zkresleně tak, aby museli navštívení odhadnout, o koho se asi může jednat. Za prokázanou službu/výkon se jim odmění sladkostmi a cukrovím. Za časů mých babiček a dědečků to byli dospělí, jež dokonce obcházeli zemědělské statky a žadonili o něco k snědku a nějaké ty lihoviny. A pokud se mu odměna nezamlouvala, mohli se navštívení dočkat i násilných výpadů - nespokojení koledníci je mohli zkrátka potrkat!

Občas to jsou různé známé osobnosti, na něž se děti převlékají. Někdo míval masku, někdo jiný zas jen punčochu nataženou přes tvář. K šatům obvykle patří pro děti příliš velký kožich anebo obnošený kabát a přes něj hozená huňatá (ovčí, či jiná) kůže. Někdy se mezi převlečenými vyskytuje „kozel“ (k němu připodobnění bývají koledníci mj. pomoci sazí „zasmolené“ tváře) nastrojen do podoby ďábla, jinde bývá zas zvykem „kozla“ nahrazovat „Jidášem“ s měšcem bez „pár stříbrných“, o němž si koledníci zpěvem koledují, aby do něj navštívení vložili peníze, jež děti pak utrácely na výlet, na nějž si spoří. V partičce koledníků můžeme nalézt i jednu další postavu, jež držívá hvězdičku (symbolizující betlémskou hvězdu) s vyobrazeními z narození Krista a někdy i lucernu a má ztvárnit jednoho z tří mudrců. Nosil-li někdo bílou masku, tak mohlo jít o ztvárnění Panny Marie, či zpívajícího anděla. Zamaskování je klasickým rituálním rysem a posiluje víceznačnost postav.

Někteří si vykládají kozla jako zlou postavu rovnou ďáblovi, jehož je třeba zkrotit v rámci symbolické hry na vyrovnávání zla a dobra. Podobně jako se zlo opět a zas vynoří, mívali kozlové a kozy v předkřesťanských dobách tu nevděčnou úlohu být poráženi na oslavu plodnosti, či pro prosperitu v nadcházejícím roce, případně na připomínku toho, že nastal čas odpočívat si po uplynulém pracovním roce, ovšem jen proto, aby se ráno poté, co byli snědeni, znovu probouzeli k životu. Vypráví se o tom mj. v Eddě, nejstarším pokladu islandského písemnictví.

Ovšem často nikdo z účastníků akce nehraje konkrétní postavu s vydefinovanou úlohou, nýbrž je oblečen povšechnějším způsobem a lze ho proto jen obecně řadit k tradici různých průvodů a her spojených s Vánocemi. Za povšimnutí stojí, že ti, jež své sousedy a vzdálenější spoluobčané obcházeli dříve, bývali někdy oblečení do šatů opačného pohlaví, což je vidět i na starých snímcích. Anebo měli dvě osoby přestrojené na kozla chodit nakloněně, přičemž nosily na zádech třetího člověka.

V některých oblastech děti postavily slaměného kozla na schody před vchodovými dveřmi, případně ho hodili dovnitř, zaklepali na dveře a schovali se. Načež vyšli obyvatelé domu, či bytu a honili děti, aby se dozvěděli, o koho se jedná! Napínavé vzrušení! Jedna z velkých podívaných roku! Často to po „polapení“ skončilo pozváním dovnitř do jizby/obývacího pokoje navštívených, kde se rozdávaly sladkosti a další dobrůtky. A byli-li navštívení lidé, jež se nastěhovali nedávno, tak sloužila „obchůzka“ i k tomu, aby se seznámili, aniž museli přestrojení vyzradit, kým jsou. Jinde vnášeli sousedé sousedům potají slaměného kozla a ti ho zase museli vrátit těm, jež ho vnášeli, aniž by byli sami spatřeni.

Tenkrát se za každého počasí chodívalo pěkně daleko, až oblečení v pořádných mrazech třeba nehybně ztuhlo. Stávalo se, že „kozel“ nosíval silnou hůl, kterou bušil do podlahy poté, co k někomu vešel. V 19. století se z něj stal předchůdce a později pomocník toho, co nosívá dětem dárky. Ovšem pozor! Stávalo se, že neměl být dětmi vidět, proto jen sotva pootevřel dveře a skrze škvíru hodil dárky tak, že pokud se v pytli nacházelo něco křehkého, tak se to zcela jistě rozbilo. Není divu, že se navzdory tomu, že mají být Vánoce svátky radosti s velkým R, některé děti „kozla“ děsily natolik, že odmítaly vylézat ani po několikátém ujištění o tom, že „kozel“ s doprovodem již dávno odešli a dříve než za rok se nevrátí.

Pohostinnost bývávala větší, vyvrcholila o Vánocích a s každým hostem, i těmi nezvanými „kozly“ se mělo náležitě nakládat, a ne a ne, aby Vánoce „vynášeli“. V současné době se ale mnoho lidí /dětí i dospělých/ na rozdíl od dřívějších dob štítí setkávání s neznámými lidmi natolik, že se koledníci vydávají tak leda ke svým známým... Volí si tak, jak to chodívá i jinak v životě cestu menšího odporu.

Kozlové i kůzlátka ze slámy i třeba smrkových větviček jsou jinak stále na celém Severu hojně užívaným zdobným předmětem, ať již v domácnostech, tak ve výlohách obchodů, či někdy na veřejných prostranstvích, často s červenou stuhou ovinutou kolem krku.