Každé městečko není stejné: V norském Vossu, přezdívaném také norským hlavním městem adrenalinu, je olympijská medaile prý stejně všední záležitostí, jako je typický severský knekkebrød (nebo také po švédsku knäckebröd, jak si navykli psát někteří Češi).

Západonorské městečko s necelými 16000 obyvateli vypadá na první pohled jako každé druhé v Norsku: u nepříliš znalého návštěvníka letmým pohledem prohlížejícím si městečko vyvolá dojem opravdové starobylosti snad jen kostel a nápadná budova hotelu u nádraží.

Máme-li věřit zpravodajskému serveru norské veřejnoprávní televizi NRK, tak tomu tak je: v místním krámu, či při další zcela všedních činnostech můžete v náhodný den narazit na medailisty, jak se spolu baví. Někteří prý ještě nosí své medaile kolem krku a jen tak z legrace řeší, kdo ji má těžší a hezčí. A jeden řekne, dejme tomu, „kdyby vás trefil do čela, tak je po vás“. Ti, jež je obstoupili, jen zírají. Na jednom se však shodnou: medaile z Lillehammeru v r. 1994 je sice pěkná, ovšem těžší zlatá medaile, než ta z olympijských her v Salt Lake City údajně širko daleko není.

Voss bývá na serverech turistických informací a prospektech propagováno jako destinace nabízející napínavé až spektakulární zážitky díky své strategické poloze v krásném sevření okolních statečných hřebenů, vyzývavých kopců a třpytivého jezera, jež tvoří jednu z mála rovných ploch sousedícího s městečkem. S výjimkou roku 1972 se od r. 1948 s železnou pravidelností každé olympiády zúčastňoval odsud minimálně jeden sportovec.

Z Vossu se stal díky zeměpisným podmínkám, relativně málo proměnlivému podnebí a sportovní infrastruktuře, vč. nejmodernější lanovce na Severu pořádným uzlem pro lyžaře, ale i vyznavače extrémních sportů přicházejí na své, a to jak z Norska, tak ze zahraničí a každý rok se na přelomu června a července koná Ekstremsportveko, čili Týden extrémních sportů, jenž se dopracoval k pozici jedné z největších a nejúspěšnějších událostí s přesahem do více odvětví, v nichž se soutěží.

Těžko soudit, čím to je, že tolik nadějných až špičkových sportovců pochází zrovna odsud, zda je to tím rozpětím činností, jež je možné tu provozovat: od běžkaření, sjezdového lyžování a procházky na sněžnicích přes cyklistiku, rafting, skoky padákem, paragliding, horolezectví a lezení soutěskami a mnoho dalšího. Anebo tím, že vyrůstali v jednom z ohnisek autentické, živé lidové kultury a tradic.

Kde se čerpá ten duch, jenž je předpokladem k tomu, aby někdo exceloval? Anebo může za pozoruhodnými kondičními úspěchy stát něco tak svérázného jako místní specialita, tajná zbraň v podobě uzených, vařených, či dušených skopových hlav?

Poněkud vás to nahlodá, kde se bere ta výjimečná koncentrace tolika medailí v tak malém a celosvětově bezvýznamném městě, dozvíte-li se, že za posledních šedesát let do Vossu doputovala přes stovka medailí z olympijských her i světových mistrovství, pochopitelně /jak platí o Norsku tako takovém/ převážně získaná v zimě. Bylo by nanejvýše zajímavé zjistit, zda se na planetě vůbec najde další převážně zemědělsky založené městečko, v němž je hustota medailí na obyvatele podobně vysoká jako zde.

K příběhu patří, že návštěvník této větší křižovatky, ehmmm... městečka, potká-li někoho z těch, komu se medaile houpe kolek krku zatímco ji „venčí“ v jejich vlastním živlu, prý žádnou extra zpupnost nositelů nevnímá, a to si jev zajisté zaslouží mezinárodní pozornosti.

Je jistě nad slunce jasné, že tito premianti zápasí s jinými starostmi, než jaké trápí další smrtelníky, jako např. jakou medaili si mají ze své početné sbírky vybrat. Na vyřízení si nákupu v místním krámu si třeba vyberou olympijskou, na jinou činnost nějakou ždibec méně honosnou.

Na stupnici od 1 do 10 chtěl dát bývalý starosta Vossu Bjørn Christensen za hrdost z výkonů dokonce 10,5. Seznam je mnohem delší, ovšem mezi prominenty bývají skloňována jména jako např. Kristen Skjeldal (běžky), Sjur Røthe (běžky), Lars Bystøl (skoky), Eirik Kvalfoss (biatlon), Egil Gjelland (biatlon), Kari Traaová (freestyle), atd. Kdybychom počet medailí na obyvatele ve Vossu přenášeli do větších měst jako třeba takového Londýna, Tokia či New Yorku, dostali bychom se do závratných čísel, třeba v případě Londýna 65 000.

Šampioni bezesporu vyrůstali v prostředí se svébytným smyslem pro soutěživý instinkt. A možná nejimpozantnější na tom je fakt, že si další a další talenty jednu sezónu za druhou odnášeli domů medaile tolik let poté, co se o fenoménu psalo a mluvilo na zpravodajskému serveru norské veřejnoprávní televize NRK a vysílalo v stejnojmenné televizi. Jeden nejmenovaný místní pán to vyjádřil takto: Ve Vossu je tolik lidí s nadáním, že se do místních (dost malých) novin nedostanete, dokud se nestanete mistrem světa.

Proč Voss není poraženo lecjakým alpským městečkem, či vesnicí? Voss se může honosit i dalším rodákem, a sice fotbalovým trenérem, jenž přivedl své americké mužstvo k vítězství nejvícekrát za všech dob. Knut Rokne se stal v Americe legendárním a to univerzitním mužstvem zvaným «The Fighting Irish», aneb «Bojující Irové», jež bylo z 90 % neporaženo. Bronzová socha Rokneho je připomínkou toho, že úspěch ve sportu není především o možnostech, nýbrž o lidech dohromady vytvářejících kulturu, v níž se mohou vyvíjet, o společenské síle a pravé radosti ze sportu vyvěrající zevnitř. O chuti a vůli trénovat více a lépe než soupeři.

Ve Vossu je 45 sportovních klubů s více než 9000 členy a stovkami dobrovolníků /“ladičů“ a dalších pomocníků, trenérů ad./ což je na necelé 16000ové městečko bezpochybně hodně. Zde nalézají ti průměrní své vzory, jež jim ukazují a inspirují je, že pro ty, jež se snaží, jsou dosažitelná mistrovství Evropy i světa a také olympijské hry. Neustálá schopnost obnovovat již jedinečně silnou kulturu výkonů a postupu za nimi svědčí o vzácnou nepřetržitou udržitelnost tradic.