Odpověď Dominiku Dukovi

Víra je stále živoucí. Je jako rostlina. Některá její část uschne, jiná se těší plné síle, další skomírá …

Jedním takovým silným a živým výhonkem je společenství věřících nedaleko Plzně. Společně si vzali do správy opuštěnou prostornou barokní faru a přilehlý kostel, který nebyl v nejlepším technickém stavu. Obojí pomalu opravují.

Kromě toho také pořádají společné vzdělávací akce, kam mi bylo dáno přijet. Byl to příjemný pobyt. Kostel byl od rána do večera otevřený, kdykoli bylo možno přijít a rozjímat. To je bohužel v naší zemi velká vzácnost, neb kostely se často stávají terčem zlodějů, a proto jsou většinou pod zámkem. V tomto kostelíku pár cenných kousků bylo. A nezdálo se, že se někdo zajímá o jejich ochranu.

Při polední přestávce jsem proto přisedl k jednomu muži, který si poklidně četl knihu na lavičce vedle kostela. Nenápadně, ale cílevědomě jsem ho vyrušil a svěřil se mu se svou obavou o ty cenné předměty v kostele.

Vůbec nezvedl oči od své knihy a odpověděl:

„No tak ať si to někdo vezme. Stejně, k čemu to je? Boha ukrást nemohou.“

Jak jednoduché a jak pravdivé. Nebylo nic, co by bylo třeba dodat.

Seděl jsem na lavičce dál a světlo Slunce mi přineslo dávnou vzpomínku na jednoho kolegu.

Ten kdysi na svých cestách objevil zapomenutou a opuštěnou faru. Vlezl do ní ze zvědavosti rozbitým oknem. Bylo v ní ještě mnoho zajímavých věcí. Kolegu pochopitelně nejvíce zajímaly knihy. Po souboji se svým svědomím si některé chtěl odnést, protože by asi stejně přišly ke zkáze. Nakonec přiznal, že si chtěl vzít i několik obrázků. Vždyť plíseň byla na postupu.

Když se chystal odejít, opět oknem, všimnul si, že nad ním je barevnou křídou napsáno:

„Pokud něco potřebuješ, najdeš to u Boha.“

Kolega všechny věci, které si chtěl vzít, vrátil zpět na své místo. Vylezl oknem ven a pokračoval ve svém putování.