aneb Jak to chodí dnes…

Vklouzl jsem do toho jak do starých vyšlapaných bot. Zase se ženu důvěrně známými silnicemi kamsi na východ, houpám se v kabině svého silničního korábu, užívám si nastupujícího zázraku znovuvzkříšení přírody potopené do oranžového hedvábí zapadajícího slunce.

Levitaci nad přízračně uplácnutou pustou ukončí až hranice. Tady končí Schengen, probuď se, chlape! Hru na Ameriku a na silnice bez konce mi utne honvéd opřený o červený klacek napříč přes cestu. Z boudiček okolo vyběhnou dva nafrnění dřeváci, bývalý rumunský ovčák odfuní skenovat dodací listy, Attilův prapravnuk důležitě otravuje s kontrolou dokladů. Když mi zabaví i řidičák, začínám tušit zádrhel. Po chvíli lustrování se vyloupne z kukaně u závory další z početné zevlující sebranky, ten, co je podobný uzené startce a začne sejřit: „otočit, zpátky, parking, problém, maďarské mýto,“ vykřikuje slovensko-ukrajinsko-maďarsky, žene mě zpátky mezi odstavené vozy. Mamma mia, co zas ten zupák chce, co zas nenašel v kompu, co mu zas není jasné, jakou chybu zas udělal program, který řídí státní lichvu na maďarských silnicích?

Otráveně zacouvám do řady aut, pustím se do bohatýrské večeře, uzená startka pravila, ať čekám v autě. Jenže žaludek není nafukovací, po půlhodině debužírování jsem vzdálený jen na tři sousta od prasknutí. Chuť k jídlu mi navíc kazí jakási nasládlá uspávací vůně, která sem odkudsi přilezla. Odkládám nádobí pod postel a jdu rekognoskovat terén. Budovu celnice důvěrně znám, stavěly se všechny podle jednoho mustru, bez potíží najdu schody do patra, na nich frontu jak na telecí játra za socíku. Kamenné tváře Rumunů se střídají tu s Polákem rozžhaveným do běla, onde s Lacem - kulatým dědkem od Košic, podobným čerstvé koblize, živě diskutujícím s maďarskými policajty. Soptící Polák vzývá Matku Bohorodičku k pomoci, a tak se nabídnu, že to zmáknu místo ní. Aspoň občíhnu kancl, kde zasedá tribunál, jež rozhoduje o výši pokut, které tady většina z nás tutově schytá.

Vejdeme spolu do ajnclíku akorát na dva psací stoly a dva policajty za nimi, jeden je Brad Pitt s pěstěnými štětinami délky angreštového porostu na líci, ten druhý má na temeni hlavy namontovaný ohon, zvaný hrom do police, mezi šikmýma očima trůní za těžké prachy vyrobený prasečí rypák a je to ženská. Jejich ksichty a tupé pohledy signalizují jasně – bude problém. Na nás zbude jedna židle, která se co chvíli poroučí k zemi. Polský Jacek chrlí nadávky na bankovní služby, které neumožní zaplatit pokutu najednou, loudí po čuněcím raťafáku rozložení platby nadvakrát, za tři hodiny bude půlnoc, na kartě se obnoví denní kredit. Policajtka na něj civí se stejným zájmem, jako by čučela na zvadlý kedluben. Snaživě překládám jednoduchými slovíčky, co Jacek pochtívá, šikmoočka mě obdaří vášnivým pohledem popeláře pozorujícího poloprázdný odpadkový koš. Až se dosnažím, pronese bez mrknutí kouzelné slovíčko – NEM. Začneme s Jackem kurvovat oba naráz, angreštový Brad se ani nenamáhá otevřít chlebárnu, jen ukáže na dveře, táhnu Jacka za bundu ven z té díry, nemá smysl si koledovat o průser navíc.

Jdeme na vzduch, je prosycený těžkou sladkou vůní rozkvetlých rododendronů v obrovských betonových maxikorytech. Jacek ten opojný mrak ředí smradem z papirosy, řve do telefonu po svém šéfovi, ať něco dělá, že jinak prošvihne termín vykládky. Smyčka režimu „just in time“ se většině odchycených řidičů nebezpečně zařezává do krkavic.

Jdu zpátky na parkáč, jen tak, chci minutu klidu, vůně rozkvetlých keřů uklidňuje jako nějaká droga, vůbec nemyslím na to, co mě čeká, je mi všecko tak podivně jedno. Míjím zaparkované soupravy, naráz na mne kdosi posvítí. Je to Koblih Laco, z legračně krátkých kalhot trčí jeho hubené krátké nožky v kožených sandálech pobitých stříbrnými cvočky.

„Co se děje?“ volám na něj. Už tu stojí už od oběda, z domu dorazila pomoc. Poliši mu napařili obludnou částku šesti tisíc eur za to, že si mýto za průjezd Maďarskem kupoval osm kilometrů za hranicí. Dikce zákona je jasná, před užitím zpoplatněné cesty musí být úsek zaplacen. Že ho není na hranici kde zaplatit, to Maďaři právě teď přestali tolerovat, hned za hranici dali fotopast a berou to dva měsíce zpátky ve stylu, co přejezd, to flastr. Potěš koště, chytám se za hlavu.

Koblihova parta to bere natvrdo, dva hlídají, jestli nejdou na obhlídku policajti, tahač je až do okamžiku zaplacení vyměřeného součtu pokut majetkem maďarského státu. Druzí dva šroubují z auta dolů všechno, co se dá odvézt a co má aspoň minimální hodnotu. Páčím z maďarštiny znalého Kobliha podrobnosti, návěs i s nákladem si může trestanec odtáhnout, kam se mu zlíbí. No aspoň tak, odbourávám obludnou představu náhrady zabaveného nákladu v hodnotě několika miliónů. Koblih poplácá auto po dveřích, jako by to byl živý koník, dvanáct let mě vozil, tržní cena klesla pod výši pokuty, šéf rozhodl vykuchat a odvézt náklad náhradním tahačem, škrábe se smutně na vypouklém břiše. Oba myslíme na totéž – kdy a kdo rozhodne v téhle šílené době o odložení nás dvou…

Tmou kdosi přichází, poznávám dalšího zoufalce, co běhal po chodbě před sekyrárnou – totiž kanceláří policejního dua. Řidič a zároveň majitel Maťo je v zoufalé situaci. Na účtu pár stovek, on s jedním autem a štráfem devět tisíc eur na rumunské hranici, druhé jeho auto stojí na vstupu do Maďarska a nemůže dál, protože by schytalo stejnou pokutu. Pomohla by jen rychlá výměna registračního čísla, jenže u velkých aut to je týden běhání po úřadech a obě Maťova auta navážejí stejně jako firma, v níž pracuje Laco, součástky na výrobní linku rumunské automobilky. Dál už neposlouchám, znám to nazpaměť. Obří pokuta od automobilky, ztráta práce, zabavení aut, která jsou na leasing, soudy, exekuce, rodina bez střechy nad hlavou. Maťo brečí Koblihovi na rameni – pro Boha, Laco, přimluv se u svého šéfa, ať mi půjčí tahač, až se vrátíš vyložený z Rumunska, zaplatím ti šichtu navíc, když mi vyložíš aspoň tento návěs, moc tě prosím…

Chce se mi z té bídy a zoufalství brečet, jdu radši zpátky k budově bývalé celnice. Šéf Jacka dokázal nemožné a navýšil teď v noci limit na kartě, Jacek je volný. Jde k autu, dští oheň a síru na všechny Maďary na světě, vyhrožuje stížnostmi přes ambasádu. Nekazím mu radost, dávno vím, že je to zbytečné, že zlotky, které před chvílí nacpal do chřtánu maďarskému pažravci, už nikdy nikdo neuvidí.

Angreštový Brad Pitt vykuřuje před vchodem, milostivě pokyne rukou, ať pokračuju dál do patra. Přijde za mnou, posadí mne na rozviklanou židli, klofá v kompu, chirurgická kráska u vedlejšího stolu mezitím kasuje dalšího nebožáka, který se nehodlal jen tak vzdát a zavalil ji asi patnácti lístky se zaplacenými trasami. Je to Maďar, nemůže ho jen tak odpálkovat, musí probrat všechny doklady, zkontrolovat je, porovnat s nahlášenými incidenty v systému, šílená práce, nicméně zachovává kamennou tvář.

Konečně mě Angrešt našel, chyba je jasná, místo číslice „1“ je v poznávací značce velké „i“. Pokyvuje hlavou, mně padá kámen ze srdce, tohle se už jednou stalo, službu konající poliš tehdy chybu v počítači opravil a já vesele frčel dál.

„Sto pětašedesát tisíc forintů,“ praví Angrešt bez uzardění, to je ta nejmenší taxa, dělá se dobrým, když vidí, že jdu do vývrtky. Až popadnu dech, pravím maďarsky lói fas - koňský kokot. Angrešt se ani nehne, andělská kráska s dětským nosíkem se po mně letmo ohlédne a na okamžik se zas změní v karikaturu prasete.

„Tak já mám platit za chybu, kterou udělala bába, co vyplňovala elektronický tiket v kompu,“ nahlas konstatuju. Nikoho to nezajímá, ti dva panáci v modrých uniformách jsou evidentně vycepováni, aby na nic nereagovali, ostatním odsouzencům je můj flastr spíše k smíchu, něco málo přes pět set euro je tady opravdu spíše k popukání.

Upadám do letargie, přesvědčuju sám sebe, že mohlo být daleko hůř, vnímám všechno to dění okolo jako bych byl za stěnou akvária. Slečna s přešitým ksichtem i Angrešt se činí, bývalá neúspěšná hvězdička šoubyznysu napočítá za tři hoďky práce osmadvacet ortelů. Jen to dořekne, okázale tleskám, tak okázale, že málem sletím z té skládací židle.

„Rozumíš maďarsky?“ ptá se mě obříznutá děva, řvu jako obvykle „nemýrtem“ a vzápětí vybafnu na Angrešta s pečlivě nacvičenou výslovností větu, kterou předčítám z notýsku: „mám nárok na přeložení protokolu.“ Na chvíli je rozhodím, jdou kouřit a radit se, co se mnou.

Vím, že jsem proti té šílené mašinérii bez šance, kolikrát jsem už něco podobného prožil, připadám si jak v parodii na Kafkův román Proces. Předem odsouzený, pak pro formu obviněný, nakonec zaříznutý jak dobytče na porážce. Roztočené soukolí nikdo a nic nezastaví, i kdyby se stavěl na hlavu. Jen smrt by ty dva dokázala zastavit, napadá můj otupělý mozek. Než ta podařená dvojka popravčích dokouří, probírám se z letargie. Takže zkusíme zpestřit život sobě i ostatním, rozhoduju se. Chtějí moje prachy, ať si je zaslouží. A hodlám si to užít. Jen co mi Brad Pitt podá první protokol, začnu mu na něj škrábat namísto podpisu vlastní vyjádření. Evidentně to nezvládá, rve mi papíry z rukou, dokonce si vzpomene na slovo „podpis“. Tasím znovu z kapsy sešitek, svědomitě předčítám věty – „mám právo na vyjádření“ a „budu si stěžovat“. Mlaďoch to nevydýchá, startuje kamsi pryč, tipuju to na poradu u šéfa. Sedím, hledím na zkrachovalou pop star s nosem po tuningu, přemýšlím, jak ty dva ještě víc vytočit. Zkusím pár přisprostlých a drzých poznámek, ale prasečí ryj je odolný jak třetihorní čedič, uši vypnuté a pinká do klávesnice o sto šest. Aspoň si do ponožky zastrčím Angreštovu propisku. Jen co přijde, začne řádit jak tajfun, kam jsem ji dal. Pět minut mě baví dělat blbce, opakuju po něm pořád dokola „zöld toll – zelené pero“, ukazuju kapsy, podávám mu svou modrou propisku, krčím rameny, občas prohodím s upřímným úsměvem „aj lajk maďár polis“. Angrešt už zuří, pero prý dostal jako prezent. Když mi to zopákne asi podesáté, rozhodnu se udělat mu radost. Zařvu MOMENT, zaběhnu se do auta, přichvátám zpátky s igelitkou, vytáhnu z ní morbidní talisman, který sebou vozím od té nešťastné války v Jugošce. Je to atrapa ručního granátu vyrobená ze zelené petky, zařvu „ZÖLD PREZENT!!!“, až i slečna s rypáčkem poskočí, a položím triumfálně ten zelený předmět na stůl. Holčina s čichadlem ve zkrácené verzi zaječí jak Viktorka u splavu, Brad Pitt se chvíli válí po zemi, než mu docvakne, o co se jedná. Když vstává, slavnostně mu říkám „szilvai pálinka, dobré pití, prezent, aj lajk maďar polis“, cením mu zuby do ksichtu jak reklama na zubní pastu. Ti dva jsou zralí na vystřídání, jdou si zas dát čouda, zatímco já vymýšlím další upgrade.

Jen co přijdou nahoru, volám Angrešta na záchod. Řve jak tur, ať z něj vypadnu, že toalety pro řidiče jsou dole. V klidu čekám, až přichvátá, pak jen namířím prst na poličku pod zrcadlem. Leží tam jeho zelené pero. V tu ránu je Angrešt na infarkt. Místo dvou policajtů je jich naráz kolem mne asi pět, švandrlíkují jeden přes druhého, evidentně už je přestávám bavit. Nabízím všem dokola ruční granát s dvaapadesátkou domácí slivovicí - jó pálinka, ötvenkettö procentok - a hrst propisek určených k další provokaci Angrešta. Chvíli to vypadá, že mě zmlátí, pak si to rozmyslí a dělají si šprťouchlata z něj.

Vepřová hlava tiskne další protokoly a stvrzenku na převedenou částku, rozhodnu se, že za těch pět set éček si užiju i s ní. Bez keců vytahuju vlastní tužku, zopakuju „zöld toll“ – zelené pero a „aj lajk maďar polis“, ať Angrešt hezky zapéruje, dal jsem přece pět set éček. Bez čtení vestoje maluju podpisy na popsané archy. Nepochybuju, že tam vrazila i ty Angreštovy, které jsem odmítl podepsat. Maluju a maluju, ona mi pak podá moji hromádku lejster, popřeju „jó eštýt“ - dobrou noc a na odchodu prohodím – „jó álaírások“ – hezké podpisy. Zatímco opatrně kráčím ke schodišti, ona chvíli listuje, pak spustí řev. Začnu brát schody po čtyřech, na úprku zpívám na nápěv písně Ovčáci, čtveráci „NE-MÝR-TEM!!! MO-ĎO-RŮL!!!“, snažím se ztratit před celnicí v temných stínech sladce vonících rododendronů, pak jen tiše sedím, oddychuju, poslouchám a snažím se představit jejich ksichty, jak čtou ty moje podpisy - Ali Baba, Viktor Orbán, Yogi Bear, Barbie, Mickey Mouse, Obama, Jobbik, István Király, Angela Merkel. Doufám, že tu vepřovou nádheru trefí šlak, když ne hned, tak až na ni přijde kontrola, kterou těm dvěma určitě zařídím, za těch pět set éček bych přece měl mít nárok na malou radost ze života, ne?

Užuž se zvedám z obřího květináče, když zaslechnu kroky a tichý, avšak naléhavý hlas. Boha jeho, Koblih Laco mluví se šéfem, znova mi dochází dech. Laco vykládá šéfovi, že Maťo, který jezdí stejnou práci jako jejich firma, je namydlený, ať mu za nic na světě nepůjčuje tahač a spadne jim do klína Maťova práce. A hned žebroní, aby na uvolněnou práci přikoupil další auto a zaměstnal jeho zetě. Málem spadnu do toho voňavého křoví za sebou, tohle je na mě moc, ten parchant Laco se tak hezky lísal! Počítám deset krát do deseti a říkám si dokola drž hubu, vole, drž hubu, vole, pak seberu zbytek sil, jdu na parkoviště k Maťovu autu a bez skrupulí napráším Laca, ať si to vyřídí oni dva. Maťo zoufale běhá tam a zpátky, vypočítává penále za zastavení výrobní linky, trhá si zbytky vlasů, střídavě proklíná Laca nebo se chce věšet na vratech návěsu. Snažím se ho nějak uklidnit - co blbneš, hlupáku, ženě a dětem necháš dluhy, ostatním uděláš jen radost. Chudák zas kňourá a žebrá, ať pomůžu já. Zvažuju snad jen sekundu, hlavou bleskne myšlenka o košili bližší kabátu, odmítám pomoct, vysvětluju, že i já musím jet ráno vyložit a naložit další zboží, ani moji zákazníci nechtějí čekat. Nakonec mu s těžkým srdcem neochotně slíbím, že pokud další den nesežene nikoho, kdo by mu odtáhl návěs do automobilky, večer se za ním na zpáteční cestě zastavím a odvezu mu to. Pokud bude Lacova firma navážet podle plánu, je aspoň minimální šance, že na penále nedojde. Pak už Maťa drsně vyrazím, hodiny jsou neúprosné. Je pozdě, musím chrápat. Dám si malý lok z ručního granátu, zbývají jen čtyři hodiny do začátku další směny, Maťo Nemaťo, hajdy do pelechu, poroučím si.

Mám pocit, že jsem spal snad minutu, když zadrnčí budík. S hlavou jak střep vařím kafe, první paprsky světla z blednoucího obzoru mi vráží ohnivé šípy do očí, těžká vůně se prodírá do nosu a otupuje mysl. Čistím zuby, mažu víčka Fenistilem, zapíjím povinnou dávku léků a mumlám zaklínací formuli „za hříchy mládí“. Nasoukám se celý ztuhlý za volant, chci pryč. Vycouvám z řady a chci objet parkoviště zezadu, je tam míň rozbitá cesta. Jen co zapnu světla na střeše, stojím na brzdě, padám po hlavě z kabiny na asfalt a bliju jak amina. Když se konečně můj žaludek vybouří, opatrně se zvednu a znovu hledím na to příšerné divadlo před sebou. Třicet metrů přede mnou je houf řidičů a maďarských policajtů, obklopují strakatou policejní pásku a hledí na dva civily, kteří po tom ohrazeném plácku důležitě chodí od ničeho k ničemu. Uprostřed je jakási naducaná bílá plachta s červeným flekem, zpod ní trčí Lacovy kožené pantofle pobité stříbrnými cvočky, jeden z návěsů má otevřená vrata, přes jedno křídlo je přehozený vázací popruh, na jeho konci se pohupuje Maťo a vyplazuje na nás všechny svůj neuvěřitelně dlouhý černý jazyk.

Luděk Olšový