Slova premiéra Petra Nečase o tom, že podpora ruské skupiny Pussy
Riot či dalajlamismu má špatný vliv na český export, ve mně vzbuzují
obavy, že nejméně jeden přední politik naší země je schopen a ochoten
dávat na jednu misku vah lidská a občanská práva a na druhou výši
zahraniční obchodní výměny.


Ačkoli i já osobně považuji excesy zmíněné skupiny Pussy Riot v
duchovním prostoru za nepřípustné a potupné a protagonistky by si
je měly odčinit nejlépe rovněž potupnými veřejnými pracemi, není možné
odhlédnout od politické situace v jejich zemi. Jak už jsem psala před
časem - nepodmíněné tresty udělené zjevně jen za to, že jejich
vystoupení bylo namířeno proti Vladimíru Putinovi, protože ostatní
akce zůstávaly bez trestů, jsou neadekvátní. Přidat se v takové
situaci na stranu režimu, který takto zastrašuje své kritiky, je
minimálně slabošské. Já jsem jako kandidátka na úřad prezidenta
sklidila za svůj názor až nečekanou kritiku, ale jakkoli se domnívám,
že členkám Pussy Riot měli rodiče zamlada více nafackovat, nemohu se
smířit s tím, aby ruské občany fackovala ruská justice jen podle toho,
jak píská Kreml.

Osud tibetského duchovního vůdce a Tibeťanů je ovšem daleko
zásadnější - připomeňme si, že Čína obsadila s pětinásobnou vojenskou
přesilou před šesti desítkami let pokojnou oblast. O pár let později
při povstání čínská armáda povraždila téměř devadesát tisíc lidí,
Dalajláma musel uprchnout do exilu a 98 % klášterů bylo vyklizeno či
zničeno. Shrnout toto bezpráví do novotvaru „dalajlamismus“ vnímám
jako názornou ukázku použití orwellovského newspeaku, který místo slov
jako špatné používal méně konfliktní velenedobré.

S o to větší úlevou jsem zaznamenala reakci ministra zahraničí. Byť
je Karel Schwarzenberg prezidentským protikandidátem, jsem mu vděčná
za to, že se pochlapil a vůči beztvarému nečasismu se vymezil. Dává mi
to totiž možnost při setkáních s politiky z ostatních zemí na jejich
pochybovačné otázky, zda Česká republika rezignuje na to
nejvýznamnější, co světu v moderních dějinách dala - totiž humanismus
personifikovaný po velkých jménech minulosti Václavem Havlem -
odpovídat, že vím jen o jednom.

Od smrti prvního českého prezidenta neuplynul ještě ani rok. A už je
patrné, jak převelice české politice autorita trvalá v postojích k
zásadním hodnotám chybí. Byť k diskusi na téma aktuálního kursu
lidských práv vůči exportu do nedemokratických zemí zatím nedochází.