Za listopadovou intervenci se na ČNB snesla kritika zleva i zprava. Principiálně proti-intervenční kritika zprava byla pochopitelná a přímočará. Kritika zleva už méně. Intervence totiž byla – i přes pravicovější profil členů bankovní rady – spíše levicová než pravicová. Za její dopad na jednotlivé skupiny obyvatel zodpovídá vláda.

Deflace, proti které se nás ČNB rozhodla bránit, pomáhá věřitelům a přitěžuje dlužníkům. Nahrává těm, kteří už peníze mají a chtějí je utrácet. A bere těm, kteří žijí od výplaty k výplatě a kteří by se kvůli ní ocitli bez práce. Nemusí v podstatě ani dojít k deflaci. Už velice nízká inflace má podobné efekty.

Naneštěstí, nic není jednoduché. O něco vyšší – i když stále nízká – inflace přirozeně nepomůže důchodcům a jiným skupinám obyvatel s fixním příjmem včetně nezaměstnaných. Nepomůže ani zaměstnancům, kteří slovní spojení „dostat přidáno“ slyšeli naposledy, když Miloš Zeman objímal stromy na Vysočině.

Rozhodnutí o tom, zda bude intervence ČNB ve svých následcích progresivní či regresivní, levicová či pravicová však třímá budoucí vláda a rozpočty na další roky. Může intervenci ČNB proměnit z vágně neregresivní v jednoznačně progresivní.

Inflace, deflace, růst a redistribuce

Ve státě s pozitivní obchodní bilancí, kterým je ještě stále i Česká republika, trhem málo očekávané oslabení měny vede ke zvýšení čistého exportu. Tím se zvýší i samotné HDP. Především ale pomůže v tomto konkrétním případě vyhnout se deflaci, která by domácí produkt snížila mnohem výrazněji.

Tím intervence pomůže hospodářství jako celku. Neexistuje jediný teoretický nebo praktický důvod, proč by tomu tak být nemělo. Kdo na tomto pozitivním dopadu na ekonomiku vydělá, je však jiná otázka.

Redistribuční efekty o něco zvýšené inflace skrze měnovou intervenci nelze jednoznačně předjímat. Při současném stavu vyspělosti lidstva jsou prakticky nespočitatelné. Záleží na schopnosti trhu přizpůsobovat se novým cenám, na maržích podnikatelů, úrovni konkurence a přidané hodnoty (proporcionálně více v sektorech nejvíce exponovaných vývozu i dovozu), na složení spotřebního koše jednotlivých příjmových tříd, na vyjednávací schopnosti odborů, stupni progrese daňového systému, frekvenci a způsobu valorizace či indexace platů, důchodů a sociálních dávek a tisíce dalších parametrů, jejichž kvantifikaci bychom jen marně hledali na stránkách Českého statistického úřadu.

Co nedokážeme odhadnout, ale můžeme ovlivnit.

Přes podniky ke státnímu rozpočtu a k poraženým měnové intervence

Jestliže se protideflační intervence ČNB v něčem promítne, pak to budou především tržby a příjmy podniků, které si na své aktivity půjčují. Každá intervence centrální banky, která zlevňuje reálnou hodnotu půjčených peněz, vytváří výhodu právě jim.

V druhé řadě pak protideflační zákrok zvýší – přinejmenším nominální – příjmy státu.

Je tedy na vládě, aby utržené peníze rozdělila způsobem, kterým dokáže kompenzovat ztráty v sociální oblasti, především valorizací důchodů a sociálních dávek. Ve fungujícím státu by tento přesun měl být automatický, skrze fungující progresivní daňový systém.

Je rovněž na vládě, aby zvýšila minimální mzdu a dala odborům větší pravomoc v kolektivním vyjednávání, a tím pomohla těm zaměstnancům, kterým se plat už dlouhá léta nezvyšuje. A povzbudila tím i domácí poptávku místo toho, aby pokračovala - jako ta minulá - ve fiskální kontrakci, která na sebe vzala formu deflačních tlaků. A právě na ty byla ČNB de facto nucena reagovat.

Pokud náš stát má být opravdu „fungujícím státem", pak by měl nejenom využít zvýšeného přijmu podniků a tím výběru daní, ale rovněž by mohl tyto daně alespoň o něco - třebas sektorově - a zvýšit, aby tím mohl přesunout část relativně vyšších příjmů podniků směrem k poraženým měnové intervence.

Neočekávejme zázrak

To všechno neznamená, že ekonomika poroste, že se příjmy státu zvýší, popřípadě že se všichni budeme mít lépe. Není totiž možné srovnávat minulost bez intervence se současností po intervenci. Je třeba srovnávat současnost s intervencí s hypotetickou současností bez intervence.

Jinak řečeno, pokud bychom chtěli vidět, jestli bude intervence ČNB účinná, musíme se podívat na kontrolní skupinu, kterou by byla Česká republika, ve které podobná devizová intervence neproběhla. Takový luxus se nám nikdy nenaskytne. Je tedy možné, že dopad měnové intervence a následné redistribuce nebude nikdo reálně pozorovat.

To přesto neznamená, že intervence byla špatná, ani to neznamená, že má vláda sedět se složenýma rukama. Kritika ČNB byla do velké míry neopodstatněná, protože se centrální bance dávalo na vrub něco, co nedokáže ovlivnit.

Je na viditelné ruce státu, aby zajistila redistribuci, která bude - víceméně automaticky - kompenzovat ty potřebné, kteří intervencí utrpěli, z peněz těch, kteří na kroku ČNB vydělali. Řečeno jazykem pro fajnšmekry, aby z optimálnější situace podle Kaldora a Hickse vytvořili optimálnější situaci podle Pareta.

Kritizujme pasivní stát, nikoli aktivní centrální banku

V současném paradigmatu je nezávislá měnová politika fakt, se kterým je nutno počítat. Je na vládě, aby ji proměnila v opravdovou výhodu. V posledních pěti letech u nás vláda proti krizi nedělala vůbec nic. Naopak ji prohlubovala. Tím nás deflační spirále fakticky přiblížila právě ona.

Výčitky, které směřujeme na ČNB se proto podobají výčitkám řidiči autobusu, který při vyhýbání cizímu autu jedoucímu v protisměru příliš prudce zahnul volantem a způsobil tak nepohodlí pasažérům.

Když stát nedělal nic, stěžovali jsme si. Když centrální banka začala konat, stěžujeme si. To není příliš dobrou motivací pro řidiče autobusu, aby se zodpovědně vyhýbal překážkám. Motivujeme jej naopak k tomu, aby do auta příště narazil a sváděl srážku na druhého řidiče.

ČNB možná mohla intervenovat s větším sociálním citem, například nákupem dluhopisů denominovaných v českých korunách spíše než devizovou intervencí. Vláda ale musí pracovat tím, co má a co jí („nezávislá") měnová politika za současného stavu nabízí.

Kritika neměla směřovat na aktivní centrální banku, ale na doposud neaktivní stát. Jestliže budoucí vláda půjde měnové intervenci progresivními kroky naproti, české hospodářství s trochou štěstí uvidí světlo na konci tunelu.

Komentář byl psán pro Deník Referendum.

Kontaktovat autora s poznámkami, komentáři a nadávkami můžete na twitteru.