Po sezóně: Respekt se Kunderovi odmítl omluvit

Spisovatel požádal o omluvu. Časopis odmítl.

Jan Čulík, s jehož názory v devadesáti procentech souhlasívám, napsal: "Je opravdu nutno zdůrazňovat, že v této kauze o Kunderu vůbec nejde?
Že jde o varovný, modelový případ, kdy neodpovědní pisálkové rozpoutali válku proti společnosti? Že pokud nebudou zkroceni, může skutečně začít docházet ke katastrofám, vytvářením nyní už opravdu nebezpečné, protože skutečnosti nesmírně vzdálené virtuální reality? Že jde o vážné varování, že fakta a pravdu lidskou slušnost opravdu nelze obětovat komerčním účelům, jako je marketingová kampaň za zvýšením nákladů?
Pevně doufám, že bude viníky Milan Kundera žalovat, a to u mezinárodních soudů, aby bylo odškodné, které viníci budou muset zaplatit, v řádu desítek milionů dolarů, a odpovídalo tak škodě, kterou viníci napáchali. A to se netýká jen Respektu, ale i ostatních českých médií.
Pomluvy proti Milanu Kunderovi zveřejnil Respekt i všechna ostatní česká média, včetně České televize, na internetu, a škoda je tedy mezinárodní a zasahuje například i do prerogativy britských soudů, které uplatňují nesmírně přísný zákon o pomluvě. Mezinárodní celebrity, bez ohledu na to, kde žijí, se v poslední době obracejí právě na britské soudy, chtějí-li si v libovolné zemi vynutit obrovské odškodné." Až potud Čulík.

Karel Steigerwald, s jehož his masters voice téměř nikdy nesouhlasívám, napsal: "Cílem této aféry je spojenými silami všeho, co je v Čechách nízké, devastovat doma kulturu, literaturu a ničit lidi tím nejpodlejším způsobem, bez možnosti obhajoby a ospravedlnění. Připomíná to středověk: není možné dokázat, že nesmilníte s ďáblem." Až potud, kupodivu rozumně, K.S.

Dva hlasy ze zcela opačných táborů.
Ale já vím, jaké to je, být ostrakizován na základě něčeho nedoloženého nebo špatně přečteného.

A tak tiše doufám, že spisovatel bude opravdu žalovat u toho britského soudu, ačkoliv je starý, unavený a velmi, velmi skeptický. Jednak proto, že to nebude soud soudící v rybníčku plném žabince, sinic a kocourkovských reziduí, jednak proto, že v každém případě vznikne velmi důležitý precendens. A vzhledem k tomu, že ještě žádná česká tiskovina nemusela za takový lehkomyslný plácanec zaplatit pořádnou pokutu v řádu milionu euro, bylo by to myslím poučné, prospěšné a velmi, velmi veselé.

A Milan Kundera by mohl za miliony půvabného a elegantního pana Bakaly založit slušnou literární nadaci.

Amici miei, aneb pokus o typologii internetového diskutéra

Od té doby, co jsem se stal jakžtakž počítačově a internetově gramotným a objevil tu zajímavou, nekonečnou, naprosto nepřehlednou a jakýmsi oceánovým způsobem svobodnou říši publikování on-line, zajímá mě také sociologie internetových diskuzí. Takže - s přimhouřeným okem nevážnosti:

Jsem mocen jen němčiny a angličtiny, takže mé poznatky jsou omezené, ale nejpodivnější a možná nejtypičtější pro národní mentalitu, existuje-li něco takového, jsou internetové diskuze české.

Nikde totiž nenajdete tolik nadávek.
Snad je to tím, že jsou vesměs anonymní. Angličany anonymita z nějakého důvodu tolik neinspiruje.

Zde vkládám krátké pozastavení nad smyslem „ohlasů“ v médiích. Kdysi málem vyhodili z novinářské fakulty mého kamaráda J.K. Profesor se ho zeptal, jak by pracoval s dopisy čtenářů. Kamarád řekl, že většina lidí, kteří píší do novin, jsou buď šílenci, nebo kverulanti a nejhorší je, že neodpovíte-li jim, napíšou znovu. Profesor napsal o práci s dopisy čtenářů celou knihu, pokládal je za přímo výchozí materiál a chtěl ho vyhodit. Pravdu měl myslím kamarád.

Dnes po nás kdejaké médium chce, abychom mu psali, o něčem hlasovali a všelijak se ozývali. Možná si tím prostě potvrzuje svou existenci. Rozhodně se však podle našich ozvů neřídí, také by to bylo pošetilé.

Do televize také občané píší sms a telefon ují, ale lepší jsou ti, co telefonují do rozhlasu. V televizi mají tihle lidoví mudrci iracionální obavu ze zpětné vazby, že by mohli být vidět (manželka někdejšího souseda betonáře se proto před obrazovku kdysi upravovala, aby ji moderátor neviděl v natáčkách), zatímco v rádiu je jejich pocit anonymity silnější.

Ovšem do nočních kontaktních rozhlasových pořadů volají nejčastěji opilé staré dámy, které zase nepoužívají internet.

V rozhlase se ti telefonující už navzájem znají a občas si stěžují u moderátora, jak to, že se do vysílání zase dostal ten socan a bolševik Pocestný, když on, pravičák Levák se tam nedovolal a příště je to zase naopak. Všechno to má něco do sebe.

Už jsem sešel i s internetovými diskutéry, kteří se podepisovali celým jménem a nechávali i mailovou adresu, je jich však zdrcující menšina, ještě menší, než zelení voliči v posledních krajských volbách.

Takže ten pokus o typologii:

1) Zapšklý důchodce / důchodkyně. - Podtyp: a) levicový, b)pravicový. Co do nadávek, vyjde to nastejno. Nejpůvabnější je, že jsou si věrní: když napíšete, že něco je názor hlupáků, hned napíší, že to je přesně jejich názor.

2) Úředník či úřednice, píšící v práci – velmi častý účastník. Píše z nudy a nebývá to moc zajímavé.

3) Zlé ženy. Osamělé a protivné bytosti, které si dávají lyrické nicky jako sofinka či váneček. Zpravidla bloudí zejména blogy a vyhledávají si jména autorů v Cibulkových seznamech. Představuji si je jako tu tlustou majitelku nevěstince v chandlerovském filmu Farewell, my lovely s Robertem Mitchumem ( je tam nádherná scéna, dnes politicky korektně nenatočitelná: Marlowe je trápen a ponižován odpornou babiznou, načež jí v jednom nestřeženém okamžiku takovou vytetuje, až opice spadne se židle; celé kino, bez rozdílu pohlaví, tehdy zařvalo rozkoší a nadšením; samozřejmě by to dnes ani natočit nezkoušeli). Sedí u počítače, požírají dorty a připadají si jako Panna Orleánská.

4) Zlí muži. Totéž výše popsané, ale s pivem a rumem. Píší v noci.

5) Básníci: velmi tajemná odrůda, která v štěkavé debatě, kdy si příznivci „levice“ a „pravice“ navzájem nadávají do šloufů a dalíků, umisťuje do diskuzí anekdoty a odněkud opsané veršíky. Chovám k ní jistou něhu: příjemně přeruší tu vlnu nenávisti a baráčnického stranění a vnesou náladu, která by mohla některé dokonce inspirovat k zamyšlení nad tím, proč nejsou tolerantnější.

6) Blázni. Většinou je poznáte podle zvláštních pravopisných chyb, které se u nich, píší-li rychle (a oni většinou své „diskusní“ příspěvky chrlí) stále opakují.

7) Děd Vševěd: rozumí Afghánistánu, vaření, české ekonomice, fotbalu a astronomii.

8) Je jich mnohem, mnohem víc, než by se čekalo: slušní čtenáři, kteří chtějí něco poznamenat, poděkovat, připomenout nebo diskutovat.

Po sezoně: O psovi a ocase

Dělal jsem si pořádek v dokumentech a našel text, který před několika lety vyšel v Divadelních novinách. Protože Divadelky zase tolik lidí nečte, napadlo mě ho umístit sem. Nikomu to doufám neublíží a pozorný čtenář v něm najde leccos aktuálního i dnes.
1.
Milan Kundera píše v tenké, ale nesmírně moudré knížečce o Janáčkovi , v souvislosti s tím, že Její pastorkyňa čekala dlouhých dvanáct let na pražské uvedení (a pak se pražská premiéra konala v Kovařovicově úpravě):
„Může velké umění stárnout? Jeho krása nestárne. Ta možná roste. Ale jeho novost stárne. Jeho umělecká svůdnost se oslabuje. Jeho inspirativnost se oslabuje…“
Opera, napsaná nikoliv ve verších, ale v próze, však české divadelnictvo trochu děsila. Možná na ni nebudou chodit diváci, říkali si…
Daniel Dvořák říká v jednom interview nedávno publikovaném, že Češi a zejména čeští kritici trpí z méněcennosti pocitem, že „co je české, je špatné“. Nu, nejsou to asi jen oni, kdo si ulehčují – ó ano, ulehčují – život zjednodušenými názory (možná spíše předsudky). Jedno přísloví říká, že doma není nikdo prorokem; je jistě obtížné, zejména pro rozené kádrováky, jimiž mnozí z nás jsou, odmyslet si osobní zaujetí od díla jako takového.

2.
Před lety se známý a uznávaný francouzský (šlo, pravda, o Rusa, který byl po otci židovského původu a matku měl Polku, do Francie se dostal jako chlapec) spisovatel Romain Gary asi v šedesáti letech rozhodl psát pod pseudonymem. Zvolil si jméno Émile Ajar. Pod tímto jménem napsal několik knížek, které měly velký čtenářský ohlas a značný úspěch u kritiky. Proč to udělal, když šlo o známého a uznávaného spisovatele? Napsal, že si uvědomuje, že svému dílu svým jménem škodí. Že je už navždy v očích kritiků (ale také v očích pohodlné veřejnosti) zaškatulkován natolik, že každé další jeho dílo už je čteno starýma očima; proto ho už nikdo, ani ti čtenáři, kteří ho oceňují, nečte „doopravdy“, jako nové a neznámé s vlastními vlastnostmi. Protože se s Ajarem nikdo fyzicky nesetkával, pochopitelně se po jeho identitě pátralo – na Garyho ale léta nikdo nepřipadl. Jako Émile Ajar však získal i cenu, kterou jako Gary nikdy neobdržel. Samozřejmě můžeme brát v úvahu i možnost, že počítal s určitým humbukem jako reklamou – nicméně přinutil veřejnost, aby se na jeho poslední knihy dívala „doopravdy“ a tento úspěch mu jistě byl velkou satisfakcí. Myslím si ale, že jeho důvod nebyl ani tolik osobní – věděl, že má dobré a silné téma a nepřál si, aby se vytratilo v mihotání společenských vztahů.

3.
Nedávno, uvržen chřipkou na lože, sledoval jsem dopoledne reprízu (anebo možná premiéru, časy pro podobné pořady nebývají výhodné) televizní magazín o divadle. Z asi dvanácti premiér, jimiž se magazín zabýval, šlo jen v jednom případě o českou hru – za to ale osm her (včetně toho českého titulu) mělo za námět divadlo, herce a lidi kolem divadla. Tento jev, ten zvláštní auto-kanibalismus, u štěněte či kotěte roztomilý, mě znepokojil. Nejspíše je něčeho svědectvím – jestliže dospělý pes, drak či had soustavně pronásleduje svůj ocas, něco to znamená.

4.
Kdybych situaci líčil Marťanovi, asi bych začal takto: České divadlo, české divadelnictvo prožilo několik neobyčejných období. Bylo čímsi jako jevištěm tichého vzdoru, místem, kde se ve tmě hlediště statečně tleskalo narážkám; pak se divadla stala stánkem revoluce, kácení ke skácení velmi ochotného režimu začalo na jevištích – a vzápětí na to opustilo osvobozené publikum hlediště. Nastalo období nezájmu o nedávné hrdiny. Pokud se v šuplících vůbec něco našlo, málokoho to zajímalo, jelikož to bylo odvážné vůči minulému režimu a tudíž vyšeptalé. Muži přestali číst a chodit do divadel a vrhli se buď na politiku či na rychlé zbohatnutí… Divadelnictvo zmalátnělo. Do divadla, praví statistika, tak či tak chodí něco kolem tří až šesti procent populace a podobně jako při nákupu knih, i zde hrají hlavní roli ženy. Ve strachu o dotace, budovy a existenci vůbec přestali se divadelníci zabývat otázkou, zda jsou umělci a snažili se manželky podnikatelů a politiků bavit, bavit a bavit.
Ztratilo v té těžké době české divadlo definitivně své sebevědomí?

5.
A co se hraje? Podívejme se na to panorama trochu satirickým a hodně nespravedlivým okem, jak bych to ukázal tomu Marťanovi: na jedné straně to masturbačně-sebeprznivé zabývání se divadlem na divadle, cool-dramatika a její odnože, zdrogovaný zamindrákovaný otec, umírající na AIDS, tráví poslední noc se svou zmrzačenou šílenou dcerou, na druhém pólu veselé anglosaské varianty manželsko-sexuálních her, frustrací a výměn… Jistý vliv má, že se dramaturgie snaží, aby od sebe „neopisovaly“ a nehrálo se to samé, což paradoxně vede k tomu, že se hraje to samé.
Viděl jsem kusy, kdy jsem si kladl otázku, zda by je dramaturgie přijaly, kdyby se autor jmenoval Slavomír Macharáček. Obávám se, že nikoliv. Možná by to byl zajímavý „garyovský“ experiment - kdyby někdo byl býval přeložil dnes tak slavnou Albeeho Kozu do češtiny, dokud se tady o ní nevědělo, vydával ji za českou hru a postavy přejmenoval na Milan, Miluška a Toník, vsadil bych se, že by ho s tím vyhodili… Je také pochopitelné, že ambicióznější režiséři se raději potýkají s všeobecně známými tituly, jimiž vstupují na širší hřiště.

Nu, těším se na hry o divadelnících, hrajících hry o divadelnících, hrajících hry o divadelnících, hrajících hry o divadelnících, kteří hrají hru o beznohém homosexuálním romském masochistickém nekrofilovi, který chce zavraždit Elfriede Jelinekovou.

Příšerné jsou také pitomé politické kousky, tzv. metaforické a modelové, kde tančí ústřední výbory, politické postavy zpívají a mažou se kečupem, Dubčeka blbečka nosí jako srnce na kládě a podobně. Už se těším.


6.
Pravda, EFB kdysi řekl, že každá společnost, která prohlásí, že její divadlo je v krizi, je v krizi…

Dozvěděl jsem se, že v loňském roce (to bylo 2005, myslím) se objevilo dvacet původních českých filmů, z toho dvanáct debutů. Nemám po ruce přesná čísla, ale vsadím se, že se na českém jevišti neobjevil ani jeden debutující autor-dramatik. Jediný, o kterém vím, Petr Kolečko, dvacetiletý student DAMU, totiž vloni uvedl ne svou první, ale třetí hru. Ovšem nikoliv v „kamenném“ divadle, byť profesionálně.

Ani mě tak nezaráží, že na premiéře Petra Kolečka tehdy nebyl jediný kritik, ale neumím pochopit, že ani na reprízu nepřišel jediný dramaturg, který by se chtěl podívat, zda by s tím mladým, nadaným autorem nemohl spolupracovat.

Tuším samozřejmě, proč nedorazili.

Kritiky je nutno pozvat, přilákat, s časovým předstihem (probůh, proč by měli sami sledovat, zda někde nevzniká česká novinka?) a vzhledem k tomu, že nejspíše stejně napíší něco v tom smyslu, jak o nich hovoří Daniel Dvořák, bude to podpora sakra relativní – ale dnes je bohužel i článek plný nadávek mnohem, mnohem lepší, než ticho. Dalí, který řekl „hlavně že se o mně mluví, i kdyby se o mně mělo mluvit dobře“ měl pravdu.

Dramaturgové vědí, že a) novou hru (a ještě ke všemu neznámého autora) stejně neprosadí, b) budou se tedy nanejvýš sami trápit, c) mohou v tom ztraceném čase přečíst nějaké nové australské nebo německé hry, d) a v některých případech také vědí, že by při nehotovém textu neuměli autorovi ani poradit, ani pomoci dál. Ale dost jízlivosti…
Samozřejmě, můžeme těm filmovým debutům leccos vyčíst – uspěchanost, absenci dramaturgie, televiznost, objevování Amerik, povrchnost, cokoli chcete, ale jsou to dveře, jimiž přicházejí talenty a jimiž se česká filmová kultura udržuje při životě. Možná je to díky tomu, že veřejnoprávní televize až dosud měla právě ono sebe-vědomí a chápala, že jejím úkolem – bez něhož bude jen další pitomou zábavní institucí – je ještě něco…

Našemu divadlu jako kolektivní bytosti chybí cosi jako schopnost společného směřování, skutečná sebejistota. Ale kde ji vzít? Pro Krista, vždyť chyb í celé téhle společnosti! Probůh, neměl kdysi ten H.G.Schauer pravdu?

7.
Kundera píše také o úloze Maxe Broda. Je známo, že nebýt Broda, mohlo se v mlze minulosti a hluku současnosti vytratit Kafkovo dílo – a právě tak tomu bylo s Janáčkem.
Štěstím české nové vlny v šedesátých letech bylo také, že měla svoje Brousily, A.J.Liehmy a Janoušky, své zaujaté vykladače a propagátory. Pokažený vztah mezi tvůrci a kritiky v téhle zemi je také jedním zdrojem nemocí českého divadelnictva, o kterých se tu zmiňuji. Příběh Zdenka Jecelína je toho myslím dokladem.
Moderní doba se neobejde bez kulturních manažerů - a moderní divadlo bez vstřícných, zaujatých teoretiků, novinářů, kritiků. Vznik současné dramatiky je nemožný bez zaujaté, vstřícné, vyhledávající a – jak jinak to říci – láskyplně nápomocné dramaturgie.

8.
Není to jen o tom, že si myslíme, že „co je české, je špatné“. Myslíme si to – obávám se - jen o tom českém, jež „nehlásá“, jež nefangličkuje, jež se distancuje od onoho Kunderova „romantického kýče“, který svým způsobem udělala Kovařovicova (v dobrém úmyslu provedená) úprava z Její pastorkyně.
I Kunderu samotného přijímáme koktavě a nejistě.
Těm, kdo tak skličujícím způsobem zdrželi Janáčka, jistě především někde na dně jejich bytostí vadilo, že se vlastně staví proti smetanovské opeře (a nedbali toho, že není proti Smetanovi, ale proti wagnerianismu)… Raději žádnou novou operu, než takovou nějakou… Místo toho jsme mohli uvést něco světového… A co když se to nepovede, lidi na to třeba nebudou chodit…
9.
Protože česká divadla nehrají české hry, čeští autoři hry nepíší a protože žádné dobré hry nepíší, česká divadla je logicky nehrají. Nu, pes, pronásledující stále svůj ocas, má tři možnosti: a) nikdy ho prostě nedohoní a zcepení vysílením a stářím, b) jednoho dne si ocásek ukousne, bude to bolet a bude z něho pes jaksi neúplný, c) ocásek chytne, vcucne a obrátí se naruby jako rukavice a bude z něho jiný pes.

To by nebylo tak špatné řešení. Konec konců, pro celou společnost.

O minulé válce

Ve svém textu K boji o Husa (cituji z knihy Z duchovních dějin českých, Melantrich 1941, jinak článek vyšel v Národních listech 23.srpna 1925) píše Josef Pekař: „Píše se nyní hodně o smyslu našich dějin. Kdybych se měl o to pokusit, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem, řekl bych asi – ‘smysl českých dějin’ je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili vzápětí oboje nedostatkem rozumné umírněnosti a to jak v oboru života politického, tak mravního.“

Více »

Návrh na zavedení nové rubriky HOVADO TÝDNE

Mám takový návrh pro blogem i neblogery: sám pro sebe jsem takovou stránku už dávno založil, ale dosud byla neveřejná. Mám soukromý žebříček, který zhruba jednou týdně obnovuji a který jsem pracovně nazval Hovado týdne. Uděluji ten titul řidiči, který se ten týden před mýma očima zachoval na silnici co nejpříšerněji.

Jako příklad uvádím vznik předposlední mé osobní nominace. Jedu autem, v okolí Mladé Boleslavi. Na silnici se staví, nejprve se zužuje a pak značka varuje, že přijde semafor. Při zúžením značena nejprve šedesátka, pak třicítka. Na šedesátce přibrzdím asi na osmdesát a pomalu se dostávám asi na čtyřicítku. Za mnou se zjeví sedmičkový BMW se značkou 1S2 111 – a to poslední číslo vynechám, hádejte sami, jestli to bylo osm, sedm, šest nebo kolik – a jeví značnou nervozitu. Zprvu jede asi metr za mým nárazníkem, u značky omezení na 30 km se rozhodne, předjede mě na plné bílé čáře tak asi devadesátkou a touž rychlostí dojede k semaforu. Tam ho volně třicítkou dojedu já a oba čekáme asi pět minut.

Pozoruji krajinu. Je ticho, klid, na patníku sedí dravý pták. Sluší mu to.

Konečně přejedou auta z protisměru a BMW vyrazí se vší vehemencí, které je jeho čtyř nebo kolika litrový motor schopen. Značka praví 60, ale to ten řidič v té rychlosti nestihl ani přečíst.

No, z nějakého důvodu v mé soukromé statistice hulvátského, bezohledného a nebezpečného způsobu řízení na našich silnicích majitelé značky BMW s přehledem vítězí. Proč, nevím.

V neděli 28.září kolem šestnácté hodiny nicméně všechny idioty v bavorácích překonalo hovado řídící černé audi na Strakonické směrem do Prahy. Právě za přestupky tam jsem v posledních dnech dvakrát platil pokutu 1000 Kč a pozbyl čtyř bodů. Jednou jsem se na Smíchově pokusil stihnout zelenou (o 16 km rychleji) a jednou jsem chtěl chytit zelenou do Radlic (o 14 km rychleji). Na úseku, kde je rychlost značkou omezená na šedesátku, ve chvíli kdy vedle mě v levém pruhu jel černý rover discovery, probojoval se idiot za volantem audi vedle mě vpravo (žádný pruh tam samozřejmě není) za hlasitého troubení, donutil mě uhnout na vzdálenost asi deseti centimetrů k discovery a totéž učinil ještě s asi třemi vozy před námi. Něco tak drzého jsem na silnici ještě nezažil. Bohužel jsem ve snaze zachránit si život nestihl zapsat si číslo toho blba. Byla to černá audi, osmičková nebo šestková… Ale chápu: nekoupil si přece káru za dva nebo tři nebo kolik milionů, aby se plazil podle nějakých podělaných předpisů. Jsem si jist, že ani jeho, ani další podobné výlupky - mimochodem, kdybych tam jezdil denně, moje statistika by překypovala - policie ani chytat nebo fotografovat nezkouší...

Jojo, fotbalistu Milana Baroše chytili vloni policajti ve Francii, an ve svém ferrari jede 260 - a jednak mu ferrari zabavili, asi dočasně, jednak následovala mocná pokuta a soud. Představuji si, jak by ho chytili naši drazí čeští policisté: nejprve by se jim podepsal pro děti, pak by mu vlastními nosy vycídili konečník, jakmile by tím byli uspokojeni, nechali by se s ním na památku vyfotografovat a až by mu přestali mávat, dali by mi pokutu, protože jsem nevyhodil blinkr, vraceje se do pravého pruhu.

Nuže, navrhuji správcům blogu, aby zde založili blog Hovada týdne.

Aby rozvášnění nositelé titulu (nebývají to věru žádní chudáci) neposílali za navrhovateli svoje gorily, měl by tento blog být autorsky anonymní. Naopak značky automobilů laureátů by měly být uváděny úplně a pokud možno i s fotografiemi, byť z mobilů.

Já vím, jsem naivní.

Mikův plán - nemohu odolat a vkládám pro zajímavost

Jak napravit situaci na Wall Street

Michael Moore

Přátelé,
nejbohatších 400 Američanů – ano, pouhých čtyři sta lidí vlastní VÍCE než všech 150 milionů nejchudších Američanů. 400 bohatých Američanů ovládlo majetek poloviny celé země! Jejich celkový majetek má hodnotu 1,6 bilionu dolarů. Během osmi let Bushovy vlády jejich bohatství vzrostlo o téměř 700 miliard dolarů – tedy o tutéž částku, jakou nyní požadují pro „záchranu“ finančního systému. Proč nedají k dispozici na svou záchranu ty peníze, které vydělali za Bushovy vlády? Pořád jim ještě zbude skoro bilion dolarů!

Samozřejmě, to oni neudělají – alespoň nikoliv dobrovolně. Když George W. Bush přicházel do prezidentského úřadu, od Billa Clintona dostal rozpočtový přebytek ve výši 127 miliard dolarů. Protože ty peníze byly NAŠE peníze a ne jeho, udělal s nimi to, co s nimi rádi dělají bohatí lidé – bezohledně je utratil. Teď máme dluh ve výši 9,5 bilionů dolarů. Proč proboha bychom měli těmto zlodějům dávat ještě další své peníze?

Rád bych navrhl vlastní plán na záchranu finančního systému. Mé návrhy, jejichž seznam uvádím níže, jsou založeny na jednoduchém a prostém přesvědčení, že se bohatí musejí prostřednictvím svých platinových záruk zachránit sami. Lituji, pánové, ale vždyť vy nám to opakujete pořád: There … is … no … free … lunch. Nikdo nemůže dostat oběd zadarmo. A děkujeme vám, že nás učíte, abychom nenáviděli lidi, kteří jsou závislí na podpoře v nezaměstnanosti. Takže my vám žádnou podporu vyplácet nebudeme.

Zde je můj návrh, nyní známý jako „Mikův záchranný plán“. Má deset jednoduchých, jasných bodů. Těchto:

1. JMENUJTE MIMOŘÁDNÉHO PROKURÁTORA, KTERÝ OBŽALUJE VŠECHNY OSOBY, KTERÉ NA WALL STREET VĚDOMĚ PŘISPĚLY K TOMUTO KOLAPSU. Než vydáme na cokoliv jakékoliv svoje další peníze, Kongres se musí zavázat, že bude trestně stíhat všechny osoby, které měly něco společného s pokusem zničit naši ekonomiku. To znamená, všechny osoby, které se dopouštěly insider trading, podvodů s cennými papíry, nebo jakékoliv činnosti, která přispěla k tomuto kolapsu. Ty musejí skončit ve vězení. Tento Kongres musí požadovat jmenování mimořádného prokurátora, který energicky bude stíhat všechny osoby, které vytvořily tuto krizi, i každého, kdo se pokusí obdobně podvádět veřejnost v budoucnosti.
2. BOHATÍ MUSEJÍ ZAFINANCOVAT VLASTNÍ ZÁCHRANU. Znamená to, že budou nuceni bydlet pouze v pěti domech a ne už v sedmi. Budou se muset omezit jen na 9 automobilů a ne mít jich 13. Budou muset jmenovat levnějšího kuchaře pro své miniteriéry. Ale v žádném případě nebudou pracující lidé a střední vrstvy, poté, co Bush snížil rodinné příjmy během svého funkčního období o více než 2000 dolarů, financovat bohatcům koupi další jachty.
Pokud opravdu potřebují těch 700 miliard dolarů, mohou si je lehce opatřit takto:
a) Každá dvojice, která vydělává více než milion dolarů ročně, a každý jednotlivý daňový poplatník, který vydělává více než 500 000 dolarů ročně, bude po dobu pěti let platit desetiprocentní příplatek k daním. (Je to plán senátora Sanderse.) To znamená, že bohatí budou pořád ještě platit míň, než když byl prezidentem Jimmy Carter. Tím se získá 300 miliard dolarů.
b) Jako v téměř každé jiné demokracii, každá transakce na burze bude zdaňována daní ve výši 0,25 procent. Tím se získá více než 200 miliard dolarů ročně.
c) Protože je každý akcionář vlastenecký Američan, akcionáři se vzdají na čtvrt roku svých zisků a poskytnou tyto peníze ministerstvu financí na záchranu finančního systému.
d) 25 procent velkých amerických korporací v současnosti neplatí VŮBEC ŽÁDNÉ federální daně z příjmu. Příjmy z federálních daní podniků v současnosti dosahují 1,7 procent HDP, zatímco v padesátých letech to bylo 5 procent. Zvýšíme-li podnikatelské daně na úroveň z padesátých let, získáme tím dalších 500 miliard dolarů.
Toto by mělo stačit na nápravu nynější krize. Bohatí si budou moci ponechat své rezidence i své služebnictvo a naše vláda Spojených států („VLAST PŘEDEVŠÍM!“¨) bude mít i trochu peněz na opravu některých silnic, mostů a škol.

3. ZACHRAŇUJTE LIDI, KTEŘÍ PŘICHÁZEJÍ O DŮM ČI BYT, NE LIDI, KTEŘÍ SI CHTĚJÍ POSTAVIT OSMOU REZIDENCI. 1,3 milionů nemovitostí je právě nyní v Americe konfiskováno osobám, kteří v nich bydlí, protože si nemohou dovolit další splátky. To je jádrem tohoto problému. Takže namísto poskytnutí těchto peněz bankám formou daru, dotujte každou tuto hypotéku částkou 100 000 dolarů. Donuťte banky, aby hypotéky znovu vyjednaly, aby majitel začal splácet dluh na základě dnešní hodnoty jeho nemovitosti. Aby tuto pomoc nespolkli spekulanti či ti, kdo se snaží vydělávat na rychlém prodeji či koupi domů, zaveďte podmínku, aby tato pomoc byla jen pro první příbytek, v němž občan bydlí. A oplátkou za příspěvek 100 000 dolarů na existující hypotéku dostane vláda svůj podíl na této hypotéce, aby z toho mohla posléze získat nějaké peníze. Takže bude celkový původní náklad napravení hypotéční krize v jejich kořenech (namísto pomoci peněz chtivým poskytovatelům hypoték) 150 miliard dolarů, nikoliv 700 miliard dolarů.

A řekněme si to upřímně. Lidé, kteří si nemohou dovolit platit dál hypotéky, to nejsou „osoby zosobňující nebezpečné riziko“. Jsou to naši američtí spoluobčané a jediné, co chtěli, bylo to, co všichni chceme a většina z nás to přese všechno ještě dostane: vlastní dům. Ale během Bushových let miliony těchto spoluobčanů přišly o slušná zaměstnání, která kdysi měly. Šest milionů lidí upadlo do chudoby. Sedm milionů lidí přišlo o zdravotní pojištění. Všichni byli svědkem toho, jak jejich reálné mzdy poklesly o 2000 dolarů. Ti, kdo se odvažují pohrdat těmito Američany, kteří se stali obětí celé řady katastrof, by se měli stydět. Budeme lepší, silnější a šťastnější společnosti, až si všichni naši občané budou moci dovolit bydlet v domě, který sami budou vlastnit.
4. POKUD VAŠE BANKA NEBO FIRMA DOSTANE NĚJAKÉ NAŠE PENÍZE V RÁMCI ZÁCHRANNÉHO BALÍČKU, TAK JI BUDEME VLASTNIT. Je mi líto, tak se to dělá. Jestliže mi banka poskytne peníze, abych si koupil dům, pak ta banka vlastní ten dům, dokud tu půjčku celou nesplatím – s úroky. Totéž musí platit pro Wall Street. Pokud potřebujete k přežití nějaké peníze, pokud vás vláda považuje za bezpečné riziko – a pokud rozhodne, že poskytnout ty peníze je dobré pro společnost – pak můžete dostat půjčku, ale my vás budeme vlastnit. Pokud půjčku přestanete splácet, prodáme vás. Tak to udělala švédská vláda a ono to fungovalo.

5. VŠECHNY PŘEDPISY MUSEJÍ BÝT OBNOVENY, REAGANOVA REVOLUCE JE MRTVÁ. K této katastrofě došlo, protože jsme dovolili lišce, aby spravovala klíče od slepičárny. V roce 1999 vypracoval Phil Gramm zákon, který odstranil všechny předpisy, které regulovaly Wall Street a náš bankovní systém. Zákon byl schválen a Clinton ho podepsal. Toto řekl senátor Phil Gramm, hlavní Mc Cainův hospodářský poradce, po podepsání tohoto zákona:
„Ve třicátých letech lidé věřili, že receptem na všechno je vláda. Byli přesvědčeni, že stabilita a růst vzniká, když vláda dohlíží na fungování volných trhů. Dnes tento zákon rušíme, protože jsme se poučili, že vládní zásahy nejsou správné. Poučili jsme se, že svoboda a konkurence jsou správné. Poučili jsme se, že svoboda a konkurence podporují hospodářský růst a stabilitu. Jsem hrdý na to, že jsem zde, protože toto je důležitý zákon; je to deregulační zákon. Jsem přesvědčen, že to je cesta do budoucnosti a jsem nesmírně hrdý na to, že se mi ji podařilo realizovat.“
Tento zákon musí být zrušen. Bill Clinton může pomoci tím, že se postaví do čela úsilí zrušit Grammův zákon a zavést ještě přísnější regulace našich finančních institucí. A pak mohou znovu zavést i regulační zákony pro letecké společnosti, pro kvalitu potravin, pro ropný průmysl a všechny další organizace, které ovlivňují náš každodenní život. Veškerá regulační opatření, která budou provázet každý „záchranný balíček“, musí jít ruku v ruce s financemi na jejich realizaci a s konkrétními tresty pro všechny, kdo předpisy poruší.

6. JESTLI JE TO PŘÍLIŠ VELKÉ, TAKŽE TO PROTO ZKRACHOVALO, JE TO PŘÍLIŠ VELKÉ NA TO, ABY TO EXISTOVALO. Bylo dovoleno vytvářet megafúze, nevynucovaly se protimonopolní a protitrustové zákony, a tak vznikla celá řada finanční institucí a korporací tak velkých, že už jen pomyšlení na jejich krach znamená ještě větší krach celého hospodářství. Žádná firma nebo dvě by neměly mít takovouto moc. K takzvanému hospodářskému „Pearl Harboru“ nemůže dojít, když existují stovky – tisíce – institucí, v nichž lidé mají uloženy své peníze. Když existuje deset automobilek, pokud jedna z nich zbankrotuje, není to celostátní katastrofa. Když máte ve městě tři různé deníky, které vlastní tři různí majitelé, pak vám nemůže vnucovat propagandu jediná mediální společnost. Zákony musejí být prosazovány tak, aby nevznikaly obří dominující společnost, které padnou s jedinou ranou prakem do oka, obr padne a zemře. A žádné instituci by nemělo být dovoleno zavádět finanční projekty, jimž nikdo nerozumí. Když to nedokážete vysvětlit dvěma větami, neměli byste brát od nikoho peníze.

7. PLAT ŽÁDNÉHO ŘEDITELE BY NEMĚL BÝT VÍCE NEŽ ČTYŘICETKRÁT VĚTŠÍ NEŽ PLAT PRŮMĚRNÉHO ZAMĚSTNANCE VE FIRMĚ, A ŽÁDNÝ ŘEDITEL BY NEMĚL DOSTÁVAT ŽÁDNÝ „ZLATÝ PADÁK“ KROMĚ ONOHO VELMI VELKOMYSLNÉHO PLATU, KTERÝ VYDĚLÁVAL, KDYŽ V PODNIKU PRACOVAL. V roce 1980 vydělával průměrný americký ředitel firmy čtyřicetpětkrát více než zaměstnanci. V roce 2003 vydělávali ředitelé 254x více než jejich zaměstnanci. Po osmi letech Bushe nyní vydělávají 400x více než průměrný zaměstnanec. Jak se tohle může dít ve veřejně vlastněných (akciových) společnostech, je nepochopitelné. V Británii vydělává průměrný ředitel firmy osmadvacetkrát více než průměrný zaměstnanec. V Japonsku vydělává ředitel firmy jen sedmnáctkrát víc! V Americe je to šokující. Vytvořili jsme katastrofu, v níž jsme se octli, protože jsme dovolili lidem nahoře neuvěřitelně napuchnout miliony dolarů. To musí přestat. Nejenže by neměl žádný ředitel, který dostane finanční pomoc, aby se dostal z této katastrofy, z toho mít osobní zisk, ale ředitelé, kteří dovedli svou firmu ke krachu, by měli být z firmy vyhozeni, než dostane podnik jakoukoliv pomoc.

8. JE NUTNÉ POSÍLIT VLÁDNÍ ZÁRUKY ÚSPOR A DŮCHODŮ A NEMOVITOSTÍ. Obama správně požadoval, aby vláda garantovala úspory lidí v bankách do výše 250 000 dolarů. Ale tatáž vládní ochrana musí být poskytnuta penzijním fondům. Lidé nesmějí mít obavy, zda peníze, které si střádají na stáří, budou skutečně k dispozici. To znamená přísný státní dohled nad firmami, které spravují fondy svých zaměstnanců. Soukromé penzijní fondy musejí být také ochráněny a možná by se neměly investovat do kasina zvaného burza. Naše vláda má povinnost zaručit, že nikdo, kdo v této zemi zestárne, nebude muset mít obavy, že bude na mizině.

9. VŠICHNI BY SE MĚLI ZHLUBOKA NADECHNOUT, UKLIDNIT SE A NEPŘIPUSTIT, ABY PŘEVLÁDL STRACH. Vypněte televizi! Toto není druhá Velká hospodářská krize. Svět se nehroutí. Politikové a komentátoři nám lžou tak zuřivě, že je velmi obtížné nebýt tím vyvoláváním strachu postižen. Nynější sedmiprocentní pokles indexu Dow Jones není nic proti Černému pondělí r. 1987, kdy burza za jediný den přišla o 23 procent své hodnoty. V osmdesátých letech udělalo bankrot 3000 bank, ale Amerika nikoliv. Tyto instituce vždycky mívají problémy a nakonec to dopadne dobře. Musí, bohatí nemají rádi, když mají problémy se svým bohatstvím. Mají osobní zájem na to, aby se situace uklidnila a aby se mohli vrátit do vířivky.
Přestože je situace šílená, desetitisíce lidí tento týden dostaly půjčku na koupi nového auta. Tisíce lidí dostaly v bance hypotéku na koupi nového domu. Studenti, kteří se právě vrátili na univerzitu, zjistili, že jim banky rády poskytnou na patnáct let studentskou půjčku. Život jde dál. Zajímavé je, že americká veřejnost na tu kampaň strachu neskočila. Proč národ nepřijal vážná varování od prezidenta? No, můžete opakovat, že „Saddám má tu bombu“ jen několikrát, než si lidé uvědomí, že jste prolhaný pytel hoven. Po osmi dlouhých letech už toho má národ dost.

10. ZALOŽTE NÁRODNÍ BANKU, „LIDOVOU BANKU“. Pokud opravdu máme nutkání vytisknout bilion dolarů, namísto toho, abychom to dali bohatým, proč to nedáme sobě? Když teď vlastníme Freddie a Fannie, proč nezaložit lidovou banku? Banku, která by poskytovala levné půjčky pro lidi, kteří si chtějí koupit dům, začít podnikat, studovat, financovat léčení své rakoviny či vytvořit nový velký vynález? A když teď vlastníme AIG, největší americkou pojišťovnu, učiňme další logický krok a založme zdravotní pojištění pro všechny. V dlouhodobé perspektivě nám to všem ušetří peníze. A nebudeme dvanáctí na žebříčku průměrné délky života. Budeme mít delší život, budeme mít prospěch z důchodu, který nám bude garantovat vláda, a dožijeme se dne, kdy podnikatelští zločinci, kteří způsobili takové problémy, budou propuštěni z vězení a my jim budeme moci pomoct reaklimatizovat se v civilním životě – v životě s pěkným domem a automobilem, který nejezdí na benzín a který byl vynalezen za pomoci financí z Lidové banky.

Michael Moore

Pozn.AK: Já vím, je to Michael Moore a podle hesla "když nevím, tak straním" to leckdo bude mít snadné. Jo a převzal jsem ho z Britských listů.

Ekonomická krize? Ale kdeže, jen svinstvo...

Se zájmem pročítám úvahy o současné finanční krizi a chci se s vámi podělit o svůj názor.

(Pro čtenáře: jsem samozřejmě ekonomicky nekvalifikovaný, nestudoval jsem tuto vysokou vědu a můj názor je nevědecký, a jistě stejně dostanu vynadáno, jako když jsem si jednou dělal legraci ze statistik o průměrných platech. Tehdy jsem, opíraje se o Churchilla, který věřil jen statistikám, které zfalšoval sám, uvedl statistický údaj o firmě, kde byl průměrný plat 250.000 korun – byla to poradenská firma jednoho ex-politika, kde opisovačka jeho myšlenek na počítači vydělávala 10.000 měsíčně na čtvrt úvazku a on 490.000. Jak prosté! Hned mě sepsuli, že se nevyznám v moderních metodách vektorové či jaké statistiky. Ach a já ani nechci.)

Myslím, že ta finanční krize je krizí ze žravosti, nenasytnosti a neslušnosti. Podobně jako magnáti z ČEZu se navzájem zmotivovali mohutnými prémiemi, jichž jednoduše dosahují vytrvalým zdražováním, abychom se dostali na světové ceny - ještě štěstí, že tím modelem není třeba jenom Monte Carlo!- a jeden můj kamarád si spočítal, že odměny pro Martina Romana zaplatily tři pražské čtvrtě na zvýšeném poplatku; týž přítel tvrdí, že řediteli a správními a jinými rádci organizací jako je ČEZ může být každý, kdo má maturitu a umí sčítat a odečítat a je tudíž úplně jedno, kdo je vede)si ti američtí bankovní grázlové odhlasovali monumentální odměny a aby jich dosahovali co nejrychleji a nejvíce, prostě zavedli metodu co největšího obratu a pěkně každý rok uváděli akcionářům, kolik set miliard jejich hypotéční banky a pojišťovny půjčily a vynaložily a nadšení akcionáři, slintající blahem nad vidinou úchvatných dividend, odhlasovávali stamiliónové prémie. No a pak se to posralo, logicky a normálně. Slušněji to nazvat nelze.

Vzhledem k tomu, že Bushe sice napadlo zachránit je pomocí pár bilionů, ne však zabavit zodpovědným grázlům majetek (pokud vím, u nás zodpovídají funkcionáři akciovek i soukromým jměním, nemýlím-li se), soudím, že moje vysvětlení je sice naivní, ale správné.

(Poznámka pro čtenáře: nebylo to poprvé a bohužel asi ani naposledy. Nedávno na sjezdu jedné strany takový zrzavý pyknik přistoupil k mikrofonu a pravil: My úspěšní věříme, že svět, založený na vítězích a poražených, je sice krutý, ale svobodný. Musíme proto volit silné, volit vítěze, takové, kteří budou umět vrátit do Evropy kapitalismus, svět, kdy rozhodují majitelé a nikoliv zaměstnanci. (doslovně najdete na YouTube). V čem spočívá síla a úspěch? V případě toho lehce obézního blondýna jako těch amerických manažerů ve schopnosti se sdružit s podobnými do smečky a navzájem se podporovat. Výrazem síly a úspěchu je pak například schopnost přinést nějaké miliony v igelitové tašce, že je posílá Pepa z Hong-Kongu a pak si to nepamatovat.
Jaký kapitalismus je třeba do Evropy vrátit, pyknik blíže nespecifikoval. Ale nejspíš ten dickensovský. Podotýkám, že jsem z kapitalistické, buržoasní rodiny.)