Alex Koenigsmark

29. 06.

Tak nám zvolili Haška aneb Coming out?

Alex Koenigsmark Přečteno 6206 krát

Tak nám zvolili Haška, chtěl jsem říci nějaké paní Müllerové, když se ke mně tato očekávaná novina donesla, ale žádná nebyla v dosahu. Ivan Hašek se stal čímsi jako Barackem Obamou českého fotbalu, jinak správněji kopané. Přimělo mě to k zvláštním úvahám.

Nejspíš víte, čemu se módním termínem říká coming-out. Dalo by se říci, že je to něco jako „s pravdou ven“. I já jako český intelektuál jsem si prožil svůj coming-out – musel jsem jiným českým intelektuálům přiznat, že se nejen dívám na fotbal, ale že mě to dokonce baví. Je to s tím fotbalem jakýsi druh hassliebe, přiznávám – baví mě, občas i fandím, zajímám se, ale zároveň na tom sportovním odvětví nacházím celou řadu ohavných vlastností, které mě popuzují. Tento kriticismus mě myslím tak trochu v očích ostatních intošů zachránil. A potom to, že i oni se dívali a fandili a to tak, že všichni.

Schylovalo se k přenosu významného utkání. Na obrazovce v hostinci zatím běžel pořad o přípravě našich reprezentantů z předchozího dne.

Sportovci odpovídali podle očekávání celkem stručně a stereotypně jako vždycky, že chtějí vyhrát a udělají pro to všechno. Někteří se snažili mluvit spisovně a byli legrační. Trenér hovořil svým nakřáplým hlubokým hlasem a pomalou vážností o čemkoliv. ‚Bude to nejtěžší zápas mé kariéry,‘ řekl, pohlédl zamyšleně před sebe, jak zvažoval slova, ‚a musíme možná změnit filozofii naší hry‘. Na otázku, co bude dnes mít na programu, odpověděl, aniž by měnil intonaci a se stejným zamyšleným pohledem před sebe, že „…dopoledne budu mít volno, potom bude oběd… asi kačena… tedy kachna… a pak budu studovat video… ta kačena bude s knedlíkem…“

Pak se blížilo utkání samo. Po hřišti pochodovaly mažoretky a reportér nás seznamoval s hráči soupeře. Asi tři byli černé pleti.

„Vidíte ty voči? Všichni jsou zfetovaný,“ pravil jeden host, autor řady odvážných hospodských hypotéz, jako například, že na Lance Armstrongovi zašili při léčení rakoviny do šourku místo jednoho varlete kontejner s neznámou drogou a proto on potom pořád vyhrával Tour de France.

Rozhodčí zapískal a bitva, jak pravil reportér, začala.

Opravdu, je to něco jako válečný film se všemi příslušnými ctnostmi i nectnostmi, počínaje nástupem armád, jež se slzami v očích zpívají válečnou hymnu a hromadnou modlitbou k příslušnému bohu za vítězství našich zbraní, jejich střety a taktickými fintami, přes v bolestech umírající reky - stáváme se potom dokonce i svědky tak zázračných uzdravení, jakých se naposledy dopouštěl myslím jen Kristus – až posléze můžeme shlédnout tragické postavy oidipovských rozměrů a jejich anticky gigantický smutek, když nevsítili, byli vystřídáni či – a to je to nejtragičtější, byli pro nějaký obzvláště ohavný podraz vyloučeni…

A fanoušci? Slavní angličtí rowdies jsou táž část britské populace, druh plebsu, kterou v časech admirála Nelsona prostě na ulicích chytali jako divoké koně, svázali, naházeli na lodě a ty, kdo se nechtěli stát námořníky, odváželi rovnou do kolonií; tam pak směli sloužit, válčit a vyvádět ve službách krále dalších patnáct let, aby se pak vyřádivší se vrátili domů – tedy přežili-li – a dali pokoj. Dnes je už nechytají, nesmí se to. Tudíž se musí vyřádit někde jinde.

Osobně bych navrhoval vytvoření zvláštních, vysokou betonovou stěnou obehnaných sektorů pro takto vášnivé fanoušky, kam by vstupovali na vlastní nebezpečí; nikdo by jim nebránil, aby si tam nosili baseballové pálky, železné tyče a jiné hračky. Hodinu po zápase by pak zbytky fanoušků odváželi do kafilérie.

Fotbal umí suplovat politiku; je také kolektivní psychoterapie, cosi jako býval kdysi dudlík s makovým odvarem pro řvoucí nemluvňata. Před léty, pamatuji se, hrála v nějaké kvalifikaci v Bratislavě s naším československým socialistickým týmem Anglie a zápas prohrála, fanoušci pak táhli hlavním městem Slovenska a skandovali: Všeci sme to videli, Anglicko je v prdeli.

V prdeli byli ve skutečnosti ovšem ti chudáci naši fanoušci, ale na celý večer se mohli cítit lépe – tak vidíte, týto Angličania, čo jim boli platné libry, svoboda a hrdá historie, když jsme jim to dali dva jedna, my, my ubožáci, žijící za ostnatým drátem, bez koruny, my smrdící si bez deodorantů a slušného auta…

Fotbal se hodně podobá politice i tím, že podvod je v podstatě dovolen. Jde o výhru, vítězství znamená vše a nesmíte se jen nechat chytit. Cožpak by se mohla lhavá, primitivní a negramotná fetující figura, svůj životní úspěch dosáhnuvší gólem proti pravidlům rukou, stát milionářem a světovou hvězdou ještě v nějakém jiném oboru lidské činnosti? Na druhou stranu, mohl by se nevzdělaný hysterický psychopat (jako Adolf Hitler, abyste mě snad nepodezřívali z politické odvahy!) prosadit jinde než v politice?

Ale to nejpodstatnější na fotbale se přece vůbec neodehrává na hřišti! Každý, kdo měl někdy co do činění s organizovanou kopanou, ví, že občasné korupční aférky jsou jenom vrcholek ledovce, že podobně jako v politice světí zde účel prostředek; o tom všem se mluvívá mezi insidery s vědoucím a tichým úsměvem, zatímco navenek se prohlašuje, že nic takového prostě neexistuje.

Kdysi, když se objevily půvabné nahrávky rozkošných dialogů jiného Ivana H., než dnešního hrdiny, proslulé později i na jevištích, vzpomínám si, byl dnes slavný Ivan H. poprvé tázán v televizi, co si o tom druhém Ivanu H. a jeho aféře s voly (proslýchalo se, že oslovení Vole bude na fotbalovém svazu zavedeno jako oficiální) a kapříky myslí, pravil, že nemá zatím přesné informace, ale může říci, že ten Ivan H. „fotbalu prostě rozumí.“

Tehdy jsem si říkal, co to je „rozumět fotbalu“? Znamená to chápat pravidla a zákony hry, nebo je to příliš jednoduché? Nu, za b) je správně.

Většina politiků také prostě rozumí politice. Většina vysvětlení jakékoliv aféry kteréhokoliv politika z kterékoliv strany se vždy podobá odvážné teorii obviněného fotbalového rozhodčího, že desítky a desítky kapříků, kteří připluli a které měl rozdělit tomu a tomu, byli prostě opravdoví kapři, vylovení právě z rybníku.

Politika i kopaná vskutku nejsou vůbec jen to, co vidíme na hřišti, naopak, převážná a důležitější část je neviditelná jako ten příslovečný ledovec. Na každého junáka, neobratně a zmateně pobíhajícího po trávníku, připadá celá řada bafuňářů, posluhů, domovníků, organizátorů, prodavačů párků, agentů a další drůbeže, existenčně na něm závislé, respektive ani ne tak na něm, jako na existenci „klubu“. Na každého viditelného ministra, poslance či předsedu taky připadá celá drúza „jeho lidí“, spjatých podnikatelů a podnikatelských skupin, opričniků a bojarů, podržtašků a jejich manželek, tchyní, švagrů a přátel, kámošů, příznivců strany a sponzorů…

Obávám se, že ani sedm procesů a prezidentů to podstatně nezmění, vždycky budou ty stovky existencí záviset na tom, aby klub zůstal ve třetí lize a vždycky se najde nějaký klub uprostřed tabulky, kterému bod či dva ani nepomohou ani neublíží a vždycky se najde někdo s nastavenou dlaní, jestliže se najde někdo, kdo je ochoten do ní něco vložit – kdo „prostě fotbalu rozumí“.

Právě tak si myslím, že by leckterý český politik i klidně po anglickém vzoru při prvním náznaku skandálu odešel, kdyby na něm ovšem nezávisely všechny jeho blechy – a ty mu to nedovolí, jelikož by pak popadaly na zem, zchudly a musely by si hledat jiného psa. Podle některých názorů v politice a fotbale vlastně prý ani tak nevadí ty skutky, k nimž podle všeho docházelo vždy a docházet bude, jako ty blbé řeči, kterými z nás dělají také blby.

A potom mě napadá ještě něco, o čem snad napíšu nějakou detektivku: je snad něco ideálnějšího pro temné rejdy tajných služeb, než fotbal, zejména ten internacionální? Hraje se přece všude, hranice nezná, točí se v něm tak veliké peníze, že nějaké to přeprání nebo utajené financování něčeho, o čem se nemá vědět, že se to financuje, se vytratí už při přestupu jednoho jediného dražšího útočníka, jak by mohla nějaká tajná, ne však ilegální instituce odolat? Já vím, to je určitě absurdní…

Přenos pokračoval. Našim to nešlo. Reportér hovořil rychlým hlasem a říkal pozoruhodné metafory. O jednom našem útočníkovi řekl, že vyrazil jako bílá raketa a rozpřáhl svá chapadla. Doufám, že měl na mysli nohy. Sportovní novináři mají svůj vlastní slovník – například slovo „geniální“ ve sportovním žargonu znamená zhruba „zdařilý“ nebo „šikovný“. Slovo „obrovský“ znamená zhruba „rozpoznatelný“, na příklad „obrovské zkušenosti“ značí, že už to jmenovaný mladík jednou, dvakrát, možná i třikrát hrál.

Soupeř dal gól. V hospodě zavládl smutek a zlý host do nastalého ticha opakoval, že ten černoch je zfetovanej.

No a proč by vlastně nebyl? Rockeři také nejsou placeni za to, že jsou zdrávi. Jsou placeni za muziku, dojem, hluk, image a společenskou roli. Jestliže máme během fotbalového zápasu tytéž pocity, jako když jsme vyhráli válku, s tím rozdílem, že se skoro nikomu nic nestalo, není jedno, zda to dosáhli bojovníci po dvou deci nebo po dvou prášcích? Doping není nic než korupce a korupce je jen jistý druh souboje s konkurencí. Je snad lobbing něco jiného? Deset milionů za „poradenství při převzetí banky“ není přece nic jiného, než malý, milý úplatek… Průhlednost je jednou z podmínek normálnosti. Když se může jedno, mělo by být povoleno i druhé.

Kdysi jsem napsal – vlastně, píšu to pořád! – že je prazvláštní, jak jsou průmysloví a finanční magnáti kdykoliv ochotni vypláznout dvacet milionů na jedenáctku neobratných jinochů, aby tito, neschopni celé hodiny trefit branku, mohli hrát na předposledním místě v lize, požádáme-li je ale o dvě stě tisíc na divadlo, ukáže se, že je to moc a musí se spořit. Tehdy se jeden manažer (dnes je rád, že není zatím zavřený) rozhněval a nebýt skladatele Merty, který mě omluvil, že jsem trochu tupý a prostě tomu nerozumím, asi by mě byl zcela zavrhl. Stejně nám nakonec na divadlo nic nedal.

Dodnes se však tato má tupost nijak nezměnila – stále si myslím, že kdyby dva ti fotbalisti dostávali měsíčně o padesát tisíc míň, pořád by ještě byli placeni skvěle a mohlo by se uskutečnit zajímavé divadlo. Já vím, to, co jsem napsal výše, mě samo vyvrací…

Náš tým vyrovnal. Reportér skoro nadšením zešílel a prohlásil o jinochovi, od jehož stehna se míč odrazil do branky, že je něco mezi Žižkou a Karlem IV. Během oslav vyrovnávacího gólu jsem si říkal, jak musejí ve fotbalových časech závidět političtí reportéři svým sportovním kolegům. Kdyby i oni mohli aspoň jednou promluvit ke svým politikům jazykem plným vášně a vznosných metafor… Tedy kromě nadávek, to jim jde už dnes.

Pak dali gól naši, bylo to dva jedna. Na obrazovce se radovali unavení, zpocení a špinaví, ale šťastní hráči. Připadlo mi, že to jsou docela normální kluci, kteří by možná hráli fotbal i jen tak. A možná, napadla mě hodně kacířská myšlenka, líp.

Hodně štěstí, pane Hašek. Leč bojím se, že coming-out bude těžký.

10. 06.

Oslovovat jen ty svoje...

Alex Koenigsmark Přečteno 6487 krát

Reklama není navoněná zdechlina, jak napsal Oliviero Toscani ve stejnojmenné knížce (i když, taky), ale především prokletí našich století. Stvořili jsme ji, aby nám sloužila a ona se nás zmocnila a učinila z nás svoje slouhy.

Kdysi jsem s úžasem zíral na nějakou reklamu na prací prostředky a nahlas přemítal o tom, že je tak příšerně blbá, že musí diváky od toho prášku odpuzovat a nikoliv je přesvědčovat, aby si ho koupili. Kolega, který pro jednu reklamní společnost nějaký čas pracoval, se na mne útrpně zahleděl a pravil:

„To taky není ani omylem reklama pro tebe. Kupuješ ty snad prací prášky?“

„Ne,“ odpověděl jsem, „manželka, ale ta se vůbec na reklamy dívat nevydrží, jak pitomé jí připadají.“

„Z reklamního a marketingového hlediska jste jako rodina na nic,“ řekl přítel. „Proto tě taky nikdy žádný STEM do svého vzorku nezařadí.“

(Osobně mám pochybnosti, že vůbec někdo v takovém vzorku zařazen je – nikdy jsem takového nepotkal a ani o něm neslyšel a je snad docela logické, že mnohem pohodlnější a lacinější je simulovat si ty vzorky na počítači, i podle známého Churchillova axiomu .)

Vysvětlil mi, že ty reklamy jsou určeny určitému druhu žen a proto jsou takové, jaké jsou. Jelikož se nechci dostat do sporu s feministickým hnutím ani s genderovými specialisty, nebudu zde jeho charakteristiky opakovat.

Je pravda, že někdy v začátcích devadesátých let mi jeden kamarád, který se na reklamu vrhl vědomě hned asi dva dny po sametové revoluci, nabízel skvělé místo account and new business managera v pražské pobočce své firmy a já o tom zcela vážně asi čtrnáct dnů uvažoval. Neobyčejně mě však popuzoval ten pseudoanglický slovník, který všichni používali, potom podivný zvyk vysedávat v kancelářích do půlnoci, podle něhož se nějak měřilo, zda dotyčný vskutku pracuje, obyčej pořádat porady v neděli k večeru a posléze skutečnost, že klienti si ze všech předložených návrhů vždycky spolehlivě vybrali ten nejblbější. Nakonec jsem tudíž nabídku ke zbohatnutí odmítl a kamarád mě od té doby samozřejmě považuje za blázna a samozřejmě oprávněně. On už nepracuje, má zámek, hřebčín a vlastní letadlo.

Dnes vím, že klienti si nevybírali ten nejblbější návrh, totiž ano, ale věděli proč. Co moc nechápali oni, nechápali by ani jejich zákazníci a zákaznice.

Nejstrašnější zločin, kterého se takto reklama dopustila, však není nějaká ohavnost kolem prášku nebo voňavky, oplzlé a upatlané reklamy na pivo – nejhroznější je fakt, že se zmocnila politiky. Politik už se nesnaží své myšlenky a koncepty vysvětlovat a přesvědčovat o nich lidi, snaží se jim prodat především sebe. Je obklopen těmi copywritery a artdirectory a ti ho prodávají stejně jako prací prášek. Teď mluvíš k těm, teď k těm. Teď prodáváš tohle, teď toto.

Vojtěch Filip nehovoří ke mně, vám, Liboru Stejskalovi nebo k Václavu Bělohradskému, když požaduje posun vysílání dokumentů o Miladě Horákové. Ví dobře, že se to nebude číst jako žádost o posun doby vysílání, ale jako souhlas s tím procesem, i když on osobně s tím procesem pravděpodobně také nesouhlasí. Hovoří k osmdesátiletému důchodci Janu Bl. Brejžkovi, účastníku Února, lidovému milicionáři a nositeli několika stranických ocenění, protože tento důchodce jinak k volbám nepůjde a bude mít pocit, že ho zradil nejen Gorbačov, ale už i Filip. Brejžka má Filip jistého, ty ostatní ne – a tak mluví nejprve k němu, jestli nás zažene, je pro něj už nepodstatné. A tak je to se všemi ostatními politiky…

I proto se politický dialog změnil v insinuace a urážení, i proto se neargumentuje, ale označuje rovnou protivníka za morálně defektního lotra. Černobíle, jednoznačně, jako v reklamě čistoskvoucího prášku… Samozřejmě to ale neovlivňuje jen voličky, nakupující politický prášek, blbnou z toho i politici sami.

A tak nikdy nevíme, co si politik skutečně myslí. Neznáme ho a on se sám taky nezná, po nějakém čase ani on už neví, co si skutečně myslí.

Nebo to možná i ví, ale raději se na to, co si skutečně myslí, snaží zapomenout.

08. 06.

Volby do evropského parlamentu jsou nastavené špatně, i když u nás to tentokrát vyšlo

Alex Koenigsmark Přečteno 4215 krát

Myslím, že systém voleb do evropského parlamentu je celý pochybený. Jako všude, i tam rozhodují velká politická seskupení, konzervativci, socialisté atd. V podceňovaných eurovolbách se mohou prosadit všelijaké skurilní skupiny a partičky, nejrůznější nacionalisté a bojovníci proti EU (zábavně to připomíná ty naše kandidáty do Senátu, kteří se do něj chtěli dostat, aby ho mohli - chacha - zrušit).

Jenže je zřejmé, že Evropa se státem v nějaké formě stane (a já v to upřímně doufám) a už dnes pochází značná část naší legislativy odtamtud. Zastoupení země by mělo reprezentovat její skutečné politické rozpoložení, ne okamžitou náladu čtvrtiny oprávněných voličů. Spočítejte si to: tyhle volby, podobně jako většina voleb do Senátu, v podstatě početně vypadají, jako kdyby volil nějaký ten tajemný vzorek agentury STEM či VVM, vždyť o vítězství rozhoduje zlomek populace.

Tím chci říci, že podle mého soukromého názoru by měly poslance do Bruselu delegovat strany, zastoupené v parlamentu.

05. 06.

Nezbytnost mít nepřítele

Alex Koenigsmark Přečteno 5938 krát

Projížděje českými předvolebními silnicemi, několikrát jsem si zachránil život v poslední chvíli, protože mě fascinovaly billboardy, na nichž se naše politické strany navzájem karikují a zobrazují jako typy, jež jako kdyby vystoupily z knihy Lombrosovy O typech zločinných, řečeno s Haškem a málem jsem sjel ze silnice. Špatný také nebyl klip Kateřiny Jacques, kde si ta kráva povídá s kozou.

Ale co naděláš, dětma nezatopíš, jak říkávala jedna stařena v Pardubicích. Nicméně, v zámku Kratochvíle je reliéf, dokazující, že dětmi zatopit lze, protože zobrazuje jejich metání do krbu a konečně, v Perníkové chaloupce plánovala baba něco podobného.

Už dlouho mě ta nenávist a hrubost, která z politiky zejména obou velkých stran čiší, skličuje, ale pak mi došlo, že podstatou této psychózy, kolem voleb samozřejmě nápadněji vzkypující, je něco jiného – a to je opravdu dějinné dědictví a jeho stopy v českém myšlení. Neumíme žít bez nepřítele. Neumíme žít bez osudového, krvavého, příšerného a démonického nepřítele.

Obejít se bez nepřítele je obtížné, protože musíte mít pozitivní program, což je namáhavé - a myslet, jak známo, bolí. Jste-li opatřeni nepřítelem, myslet musíte mnohem méně a zejména nemusí myslet vaši příznivci. Musíte si ovšem zvolit správného nepřítele.

Potřebujete samozřejmě dva, ale vybírat si budete jen jednoho, protože nějakého máte, toho momentálního, konkrétního soupeře, se kterým se nějak dohodnete, potřebujete však především velkého, symbolického, zásadního nepřítele, na kterého můžete všechno svádět.

Ideální nepřítel musí být jasný, každému známý a neškodný. Musí odpovídat principům dynamického stereotypu, tj. být tu už hodně dlouho, dávno poražený (to je důležité, neporaženého by se lidé mohli bát, potřebujete nepřítele, kterým je sice možné strašit, ale jen tak příjemně lechtivě). Nikdy u nás nebylo tolik bojovníků proti Habsburkům, jako když zmizeli ze scény.
Jestliže jste novinář, máte o čem psát na roky, všechno převedete na svého nepřítele. Jeden všechno vždycky zavede na sudetské Němce, jiný se nějak dostane na komunisty. Problém je, že si zvyknete na to zásadní nepřátelství a postupně se vám všechno do něho slije.

Ať už jsme zklamáni nebo se cítíme ukřivděně oprávněně nebo neoprávněně, mít dobrého nepřítele nám uleví a zjednoduší nám to život; jakmile zahlédneme jeho jméno: Němec, komunista, pravičák, levičák, Francouz, Rus, Číňan, Žid, černoch, můžeme zamávat Vlajkou (to velké V je správně) a je nám lépe.

Ale pak se mi zjevila ještě jedna, opravdu hrůzná možnost: že všichni mají navíc k tomu, že si to ulehčují, ještě taky pravdu.

Archiv článků: červen 2009

Tak nám zvolili Haška aneb Coming out?

Oslovovat jen ty svoje...

Volby do evropského parlamentu jsou nastavené špatně, i když u nás to tentokrát vyšlo

Nezbytnost mít nepřítele

Blogeři abecedně