Čeština, jak víme, je jak vznešená dáma, tak i děvka prodejná (tak ostatně bývá často) a někdy vyvádí. Má například přízvuk na první slabice a nesnáší jednoduchý slabičný rým. To ji velmi znevýhodňuje proti angličtině a dokonce i proti němčině. V němčině totiž můžete napsat rým „studio B“ a „scheues Reh“ (štúdio bé a šojes ré) a je správný. Když v češtině napíše textař rým „nebe“ a „jede“, je to ovšem nešikovnost.


Mnohokrát se textařům povede rým sice správný jak jazykově, tak gramaticky, jen obsahově je to pitomost, kterou ale zvukomalba a zpěvný přednes spolehlivě skryje.

Nu, možná by se za to mohly dávat nějaké tresty ve formě veřejných prací, například při úpravách buď veřejných sadů nebo jiných textů. Popmusic pravda moc neposlouchám, ale zajímavé příklady, které zde uvádím, jsem nasbíral za hodinu na jedné veřejnoprávní stanici. Kdybych to vydržel poslouchat déle, jistě bych nalezl víc a lepších exemplářů.

Velice mě zaujal text písně, pravící, že „láska je ten nejpevnější trám, mouchy můžem na ní tlouct“ kteroužto pitomost zpívají zpěvačky s co nejvroucnějším citem a vážně. Měsíc veřejných prací.

„Peřina mě objímá jak ta láska nevinná“ je na cestě k rýmu blíž jen o malý krůček – jen mě poněkud znejišťuje představa nevinné lásky, která mě obtéká jako duchna. Ani „línej“ a „vlídnej“ se nerýmuje. Čtrnáct dní.

„Krokodil spí v písčinách, já přemýšlím o příčinách“ – no, kdyby chudák krokodýl spal v písčinách, nejspíš by chcípl, takže je mi ho dost líto. Čtrnáct dní.

„Vždyť ráj a štísko – jsou tak blízko“ – čtrnáct dní, protože štísko je nechutný výraz, zvláště když si představím, jak zpěvák prožívá někde na Bahamách spokojenou dovolenou – určitě tomu neříká ani štísko, ani nějak podobně. Měsíc.

„ Slzy tvý mámy šedivý“ - kladu si vždycky otázku, kdo je šedivý – slzy, nebo ta máma? Z dalšího děje to tak jasně nevyplývá. Hrdinovi písně, který sešel se správné cesty, může být podle mého názoru tak asi kolem dvaceti, jeho mámě tudíž něco okolo čtyřiceti a padesáti, šedivá však může být, řekněme, že zešedivěla buď následkem synových alotrií anebo příliš častým poslechem českých písní – řekněme týden.

„Ne vždycky vařím dobroty a často mívám teploty“ – podmínka na dva měsíce.

„Radostí jančím, když přede mnou tančíš“ - to je něco tak děsného, že za to dávám skoro doživotí.

Maryjóónettáááááá… není nad dlouhou notu na krátkou slabiku!

„Že všechny moje desky má, a dal mi kafe a čtyři eskyma“ – jaký děsný průjem musel interpret po konzumaci této pekelné kombinace mít, je těžko si i jen představit. Tři dny naostro při úpravě textů pro dechovku.

Výtečný je někdy také obrozenecký patos, se kterým se textař vyrovnává s anglickými přízvuky. Aby se vešel do slabik, musí – no, nemusí, ale je to mnohem snazší – vytvářet texty podobné plodům Boleslava Jablonského a jeho vrstevníků, totiž v podstatě germanismy – dávat sloveso na konec věty, nadužívat osobní zájmena a kvůli slabikám používat delší tvary tam, kam patří krátké. Vrcholným výkonem, který nám zcela zevšedněl, v tomto ohledu je text slavné písně „…a pak jsem ho spatřil, on k silákům patřil, však zkřížil mé plány, když namísto rány řek‘ Lásko, mně ubývá sil…“ Pěkný je také obrat „jak bídným jsem byl“ – patrně to má znamenat, že byl chudák, ale spíš to znamená, aspoň v moderní češtině, že šlo o lumpa. Zkusmo si ten text nezazpívejte, ale předneste si ho nahlas. Podmínka.

Občas tak člověk zatouží po někdejších textařských komisích – tehdy asi měly především za úlohu hlídat, aby se do textů nevloudilo něco protistátního (myslím, že tu úlohu vždycky měli jeden dva členové, zatímco ostatní upřímně věřili, že jen střeží kvalitu), dnes by měli jen pověření střežit logiku, gramatiku a poetická pravidla, jako třeba, že se nesmí rýmovat „něhou“ a „nahou“, také pod nějakým trestem. A tím víc si začnete vážit Jiřího Suchého – jemu se to nikdy nepřihodilo.