INFORMACE
Hostinec U Vopičky je nenápadné místo, skryté za rohem ve vedlejší uličce na Malé Straně, nepříliš navštěvované cizinci. Proto se v něm schází ponejvíce stálá společnost. Tvoří ji Hamánek, který pěstuje nutrie a jejich masem se většinou živí a zlé jazyky tvrdí, že jím i páchne, dále nezaměstnaný básník Šušma, prodavač ušanek z Karlovy ulice Penížek, který své chlebodárce upřímně nenávidí a raději by umrzl, než by si narazil na lysou hlavu své zboží; také zlý trafikant Olek Krákora, který by chtěl být prezidentem, ale nemůže, jelikož byl kdysi komunistou, pravidelným návštěvníkem je též Blahoslav Brejžek, který uvádí jako své zaměstnání „zástupce vedoucího mobilní hygienické jednotky“, což, jak říká lidově Hamánek, znamená „závozník u hovnocucu“. Blahoslav Brejžek se kdysi, chtěje se pochlubit, na pohlednici z Thajska v rychlosti podepsal Bl.Brejžek a do té doby mu přívětiví štamgasti říkají jedině Blbrejžek. Pivnici navštěvuje také invalidní důchodce Zlomeček, jenž občas tragicky podniká a často přichází někdejší zaměstnanec OPBH Churaň, který privatizoval dva domy a zřídil v nich penzión a restauraci, jež je ovšem i na něj samotného moc drahá. Jestliže ho chtějí štamgasti potěšit, nazývají ho Čuraněm anebo něžně Pátá Bé. Oblíbeným hostem je ing. Babička, jenž ač inženýr, zpívá na Karlově mostě s harmonikou a snaží se každému vnutit svá CD. V hostinci zpívat nesmí. Tu a tam přichází i novinář před důchodem Strmoles a také šlapka Kačka, řečená Hroch, jedna z mála hostů, které jejich práce baví. Hostinskému se říká Vopička podle hospody, ale jmenuje se Novák



CO LID NEVÍ, NIKDO NEVÍ – ANEB K VOLBÁM KDEKOLI
Tak jsem vešel do hospody U Vopičků na rohu, kde na sebe všichni křičeli a někteří se i navzájem škrtili. Ukázalo se, že jde o zásadní spor mezi zastánci světlé a tmavé desítky. Na rohu čepovali vždy desítku, ale v poslední době začal putykář tendovat k dražším dvanáctkám a z toho jsme pochopili, že i on chce přilákat do své hospody japonské a jiné turisty.

Rozhodli jsme se, že takové chování nepřipustíme a vnutíme hospodskému demokratické řešení. V hospodě musí zůstat desítka, jde jen o to, jaká to bude. Sedělo nás tam osmnáct a dohodli jsme se, že budeme tajnou volbou papírkem do klobouku hlasovat jak pro barvu piva, tak pro předsedu, který bude naším jménem s hostinským jednat.

Volební komise, po zralé úvaze složená z Churaně, řečeného Pátá Bé, který nesmí příliš pít, protože je vyléčený notorik, čili nemusel by si plést číslovky, hlasy sečetla a ukázalo se, že devět hostů hlasovalo pro světlé a devět pro tmavé. S volbou předsedy to dopadlo podobně, jen s tím rozdílem, že se objevilo sedmnáct kandidátů.

„Jsem to já,“ křičel Hamánek, „celých šest procent hlasovalo pro mne a to je neopominutelná politická síla!“

Najevo vyšlo, že hlasoval sám pro sebe a tedy skutečně dostal cirka šest procent, byl to ovšem pořád jenom opilý Hamánek, který pěstuje nutrie a je vždy trochu cítit jejich navinulým masem, jímž se živí, jak jsem o něm zde již referoval. Početně to odpovídalo, nikdo to však neuznal.

„Nesmysl,“ volal Blbrejžek „zvítězil náš stůl, protože nás tu sedí pět a je jasné, že se hospoda tudíž rozhodla pro pivo světlé!“

„Není vás ani třetina,“ namítl Krákora, „nás je taky pět a chceme černé pivo!“

„Jenže vy sedíte ve výčepu,“ triumfoval Blbrejžek, „to je od nás vlevo a to ještě není lokál!“

A tehdy jsem udělal chybu. Nesměle jsem navrhl, abychom zkusili přesvědčit hostinského, že má čepovat obě piva, tmavé i světlé. Každý by si objednával, co chce a byl by pokoj.

„Vyloučeno,“ zařvali jako jeden muž Hamánek, Blbrejžek i Ksindl. „To odmítáme, je to proti našim zásadám, programu a nemohli bychom to zodpovědět svým štamtišům!“

V tom okamžiku vstal Čuraň a řekl, že právě shledal, že každý hlasoval sám pro sebe, jenom Brejžek hlasoval pro něj a tím pádem že se on stává předsedou a nebude se už s námi bavit. Krákora po něm hodil popelníkem a nastala rvačka, podobná Ladově kresbě.

Nu, končím své vyprávění, a pak nás hostinský vyhodil z hospody všechny a od té doby v někdejším hostinci U Vopičků na rohu, nyní pubu Monkey on the Corner, sedají japonští a jiní turisté a pijí piva Guinness a dvanáctku – obou barev - za šedesát korun.

Zdá se, že jim chutná.

„Nic si z toho nedělej,“ řekl mi přítel, který žije na venkově, „vy můžete pít z kašny, je tam naházeno mnoho cenných cizích mincí, takže prý voda chutí připomíná evianskou minerálku a ta stojí ve Francii tolik, co litr francouzského vína. Tady ji budete mít zadarmo a po dešti bývá dokonce i tmavá. Z toho vidíš, že demokracie sice není ideální řešení, ale žádné lepší nebylo zatím vynalezeno, jak řekl Winston Churchill.“

K tomu, jak říká klasik, nebylo moc co dodat.