Tajemství odposlechů aneb O politických celebritách
Žijeme v mediálním světě.
Kdo není v tabloidech, jako kdyby nebyl. Bez marketingu a propagace se žádná kvalita neprodá, a funguje to tak i v oblastech, kde to dříve bylo nemyslitelné, například v knižním trhu.
Navoněná zdechlina, jak Olivero Toscani, který se jí výtečně živil a živí, nazýval reklamu, obrátila přírodní logiku – tam predátoři v nouzi nepohrdnou zdechlinou, dnes zdechlina vesele pohlcuje predátory a vypuzuje je konečníkem ze sebe v nechutné podobě řídkých celebrit.
Stále nové a nové přicházející nahrávky telefonních a jiných rozhovorů našich politiků a gangsterů, jež zaplňují stránky tisku, vyvolávají samozřejmě řadu otázek. Budu se tu věnovat nejnápadnější otázce, proč politiky daleko víc rozčiluje, jak se ty nahrávky dostaly ven, než ty hrůzné věci, které na nich pronášejí.
Myslím, že znám odpověď. Rozčilují se, protože jsou žárliví.
V mediálním světě to totiž funguje jinak, než kdysi v beznadějně zaostalém dvacátém století. Před několika lety známý herec K. potkal v nočním podniku celebritku Kačenku, slovo dalo slovo a protože manželka nebyla doma, strávili spolu hezký večer. Když umělec vedl celebritku k ránu do taxíku, překvapily ho blesky Blesků. Nechápal, jak se tam vzali, než mu časem došlo, že je Kačenka zavolala sama, vždyť z toho v podstatě žila. Ostatní šlapky, pardon, celebrity, jí velice záviděly.
Od úžasného úspěchu Kristýnky Kočí s kusem Blonďatá bestie, či vynikajícího dramatu Ireny Obermannové Jsem nejkrásnější česká spisovatelka, nedá tento sukces samozřejmě jiným spát a tak se teď politici i gangsteři mohou přetrhnout, aby se této vlny mohli zúčastnit – a posílají médiím své opusy sami. Tak i kolibřík Bém s mazánkem Janouškem (jestli to není obráceně). Teď si mnou ruce.
Ostatní šlapky se vztekají, že na to taky nepřišly.
Proto také nemohou komise a tajné služby nic vyřešit a objevit. Kačenka se umělci rovněž nikdy nepřiznala. Popularita jim však vzrostla oběma, byť by se nám mohlo zdát, že podivná – jenže už Salvador Dalí řekl „hlavně, že se o mně mluví, i kdyby se o mně mělo mluvit dobře“.
Líto je mi jen Tomáše Svobody v divadle Rubín, tolik výtečných textů prostě nedokáže uvést.
Kdo není v tabloidech, jako kdyby nebyl. Bez marketingu a propagace se žádná kvalita neprodá, a funguje to tak i v oblastech, kde to dříve bylo nemyslitelné, například v knižním trhu.
Navoněná zdechlina, jak Olivero Toscani, který se jí výtečně živil a živí, nazýval reklamu, obrátila přírodní logiku – tam predátoři v nouzi nepohrdnou zdechlinou, dnes zdechlina vesele pohlcuje predátory a vypuzuje je konečníkem ze sebe v nechutné podobě řídkých celebrit.
Stále nové a nové přicházející nahrávky telefonních a jiných rozhovorů našich politiků a gangsterů, jež zaplňují stránky tisku, vyvolávají samozřejmě řadu otázek. Budu se tu věnovat nejnápadnější otázce, proč politiky daleko víc rozčiluje, jak se ty nahrávky dostaly ven, než ty hrůzné věci, které na nich pronášejí.
Myslím, že znám odpověď. Rozčilují se, protože jsou žárliví.
V mediálním světě to totiž funguje jinak, než kdysi v beznadějně zaostalém dvacátém století. Před několika lety známý herec K. potkal v nočním podniku celebritku Kačenku, slovo dalo slovo a protože manželka nebyla doma, strávili spolu hezký večer. Když umělec vedl celebritku k ránu do taxíku, překvapily ho blesky Blesků. Nechápal, jak se tam vzali, než mu časem došlo, že je Kačenka zavolala sama, vždyť z toho v podstatě žila. Ostatní šlapky, pardon, celebrity, jí velice záviděly.
Od úžasného úspěchu Kristýnky Kočí s kusem Blonďatá bestie, či vynikajícího dramatu Ireny Obermannové Jsem nejkrásnější česká spisovatelka, nedá tento sukces samozřejmě jiným spát a tak se teď politici i gangsteři mohou přetrhnout, aby se této vlny mohli zúčastnit – a posílají médiím své opusy sami. Tak i kolibřík Bém s mazánkem Janouškem (jestli to není obráceně). Teď si mnou ruce.
Ostatní šlapky se vztekají, že na to taky nepřišly.
Proto také nemohou komise a tajné služby nic vyřešit a objevit. Kačenka se umělci rovněž nikdy nepřiznala. Popularita jim však vzrostla oběma, byť by se nám mohlo zdát, že podivná – jenže už Salvador Dalí řekl „hlavně, že se o mně mluví, i kdyby se o mně mělo mluvit dobře“.
Líto je mi jen Tomáše Svobody v divadle Rubín, tolik výtečných textů prostě nedokáže uvést.