Václav Havel má nepochybné zásluhy o český disent, stal se jejím nekorunovaným mluvčím i mezinárodním symbolem antitotalitní opozice. Prokázal obdivuhodnou statečnost, za niž platil dlouholetým vězením, a připomínáme-li si dnes listopadové výročí návratu svobody, vzpomínáme s láskou i na něj. Moc mě mrzí, že neobdržel Nobelovu cenu míru.
Svobodo, jsi jak zdraví, jen ten tě opravdu cení, kdo tě ztratil, mohla by znít parafráze Mickiewiczova verše o lásce k vlasti podle dicta polského státního orla: elementum meum libertas. Kdo by neoslavoval vítězství svobody (a nezávislosti), za kterou umírali už od Thermopyl celé generace hrdinů evropské civilizace!
Český prezident Lisabonskou smlouvu v tichosti a smutném odloučení nakonec podepsal. Svůj předem prohraný boj slavit nehodlal, podlehl nakonec tlaku politického národa a politického výkladu Ústavního soudu, který se proslaví švejkovskou větou, že suverenita „může být posílena ve společném postupu integrovaného celku.“ Čistý newspeak, čili kvákomluva. Česká státní svrchovanost bude posílena její ztrátou. Až tak daleko jsme došli.