Ozval se kolega s nápadem, abych napsal něco o kultuře staroslavného města Prahy. Kultura? Zabzučelo mi v hlavě. Cožpak máme dnes nějakou kulturu? Ano, Praha je slavná, stověžatá, pyšní se krásnými restaurovanými historickými fasádami, paláci, chrámy i synagogami. Není divu, že od Velikonoc do Dušiček přiláká šest milionů turistů a ti kultivovanější mezi nimi jistě navštíví Pražské jaro či Pražský podzim a vyslechnou si díla dávných mistrů anebo shlédnou jednu z velkých retrospektivních výstav starých malířů. Praha je jedno velké monumentální muzeum, ale za živou současnou kulturou, ostatně jako všude v Evropě, nikdo nepřijede, neboť, to co se za ni považuje, je v době masivní turistiky masově ignorováno. Vzpomínám na návštěvu madridského Prada, kde jsou i mimo sezónu ohromné návaly na všech patrech starého umění s výjimkou toho nejvyššího, té instalace poválečného malířství. A dokonce i zde se těch pár návštěvníků tváří netečně, jakoby ze slušnosti či snobismu nechtěli nevěřícně kroutit hlavou. Co se to stalo? Je moderní malířství a nejen to abstraktní nesrozumitelné? Lidé masově odmítají moderní architekturu, sochařství i literární díla, často oceňovaná kritikou a intelektuály. Nerozdělila se dnes kultura na vysoké umění (hochkultur) většině nepochopitelné a na komerční popkulturu odmítanou pro změnu vzdělanci? Anebo už neumíme tvořit tak, aby kvalitní dílo – stavitelské, výtvarné i psané – rezonovalo s většinou, jako tomu bylo v minulosti. Jak to, že lidé, kteří ocení vizuální velká díla minulosti, ta moderní jim nejsou po chuti?
Narazil jsem v posledním čísle literárního časopisu Kontexty na velmi zásadní příspěvěk mladého historika k české diskusi o unii a rád bych vám jej představil na svém blogu. Autor i časopis souhlasí.