Ozval se kolega s nápadem, abych napsal něco o kultuře staroslavného města Prahy. Kultura? Zabzučelo mi v hlavě. Cožpak máme dnes nějakou kulturu? Ano, Praha je slavná, stověžatá, pyšní se krásnými restaurovanými historickými fasádami, paláci, chrámy i synagogami. Není divu, že od Velikonoc do Dušiček přiláká šest milionů turistů a ti kultivovanější mezi nimi jistě navštíví Pražské jaro či Pražský podzim a vyslechnou si díla dávných mistrů anebo shlédnou jednu z velkých retrospektivních výstav starých malířů. Praha je jedno velké monumentální muzeum, ale za živou současnou kulturou, ostatně jako všude v Evropě, nikdo nepřijede, neboť, to co se za ni považuje, je v době masivní turistiky masově ignorováno. Vzpomínám na návštěvu madridského Prada, kde jsou i mimo sezónu ohromné návaly na všech patrech starého umění s výjimkou toho nejvyššího, té instalace poválečného malířství. A dokonce i zde se těch pár návštěvníků tváří netečně, jakoby ze slušnosti či snobismu nechtěli nevěřícně kroutit hlavou. Co se to stalo? Je moderní malířství a nejen to abstraktní nesrozumitelné? Lidé masově odmítají moderní architekturu, sochařství i literární díla, často oceňovaná kritikou a intelektuály. Nerozdělila se dnes kultura na vysoké umění (hochkultur) většině nepochopitelné a na komerční popkulturu odmítanou pro změnu vzdělanci? Anebo už neumíme tvořit tak, aby kvalitní dílo – stavitelské, výtvarné i psané – rezonovalo s většinou, jako tomu bylo v minulosti. Jak to, že lidé, kteří ocení vizuální velká díla minulosti, ta moderní jim nejsou po chuti?

Zdánlivě obtížná otázka se vyjasní, začneme-li rozlišovat. Oddělme si od kultury pojem civilizace, tj. vědu, techniku, etiketu i politický řád, o který se dělíme s mnoha národy a zbude nám „morální energie, která drží společnost dohromady,“ (Herder) čili to, co každého člena definuje. Kultura společenství je ale nepochybně hierarchická a tu má pravdu Humboldt, a tak závisí v první řadě na těch, kteří ji kultivují a proto byly založeny školy a univerzity, přestože ji každý v normativní společnosti ve větší či menší míře sdílí. Čili kultura je ve své podstatě záležitost duchovní a potřebuje své kněžstvo, v tom se osvícenci nemýlili. Vždyť také až do renesance žádná kultura odlišná od křesťanství nebyla myslitelná a sám pojem pochází dokonce až z 18. století. Bohužel se ukázalo, že ten nový světský klerus byl prodchnut duchem antisakrálním, křesťanství a tradici odmítl i s monarchií a návrat k jakémusi stoickému humanismu antiky se ukázal jako ubohá a nefunkční náhražka.

Srdce společné kultury je totiž nábožné. Kolektivní my sociálního organizmu musí svoje členství stále obnovovat, tak jako obec věřících v kostele. Členství je daný úděl a osud a patří k němu předkové i nenarození vnuci. Není to ani zcela dobrovolná společenská smlouva živých. Patří k němu symboly krajiny, domova i státu stejně nevyhnutelně jako snaha vychovávat děti ve kmenové tradici toho nejlepšího, co obsahuje. Kultura je svou podstatou kult.

Kultura nám umožňuje a usnadňuje život ve společenství tím, že morálnímu přesahu našeho života vtiskuje rituální formu, reguluje naše city, předepisuje, jak se máme správně chovat, abychom byli hodni své vzájemnosti. Je tedy úzce spojena s etikou a náboženskou vírou. Dnešní kulturní rozpolcenost je daná tím, že společenství přežilo svého Boha a buďto nalezne světskou cestu k morálnímu a národnímu životu nebo ji bude předstírat a žít bez ní (Scruton). Anebo přestane předstírat a zhroutí se do „prachu individuality,“ jak si všiml Edmund Burke. A přesně to se děje. I galerie přežily svůj smysl a kupují artefakty, jež nikomu nic neříkají, chybí jim totiž kánon, neapelují na tradici, jsou jen rozmarem individuální originality. Desakralizace kultury je opravdu hrozná. A nejvyšší uznávaná umělecká literární díla minulého století jsou úděsným nářkem nad ztrátou společenství nad odcizením a absurditou života (Kafka, Musil, Proust, T. S. Elliot, Camus, Holan).

A tak nám nezbývá než poslouchat zpěv dávno mrtvých velikánů naši kultury a botanizovat na hřbitově.

Týždeň, 26. 03. 2012