Narazil jsem v posledním čísle literárního časopisu Kontexty na velmi zásadní příspěvěk mladého historika k české diskusi o unii a rád bych vám jej představil na svém blogu. Autor i časopis souhlasí.




Šest předsudků, které jsou šířeny v České republice vzhledem k Evropské unii

Jiří Hanuš

Je velmi zvláštní, že v mnoha intelektuálních prostředích v českých zemích patří ke „špatným mravům“, pokud se někdo odváží kritizovat některé aspekty Evropské unie či podobu současného evropského sjednocovacího procesu. Je to o to zajímavější v době, kdy se – bohužel – naplňují některé „euroskeptické“ argumenty z minulosti, zejména v oblasti měnové unie. Naopak, případná kritika vyvolává až panickou hrůzu a vede k extrémním pozicím, které znemožňují racionální debatu. Rád bych zde (s vědomím jisté reduktivnosti) upozornil na některé z panujících předsudků, s nimiž jsem se v poslední době setkal.

Za prvé: Evropská unie a její současná podoba se nesmí kritizovat proto, že je autentickým zosobněním Evropy jako takové a že naše případná účast v ní by ohrozila naše proevropské směřování, izolovala by nás a ohrozila by naši cestu po roce 1989, tedy cestu „do Evropy“.

Tento názor je zcela anachronický. Naše polistopadová politika, která měla všechny znaky nedospělosti a neprofesio­nality (což bylo jistě občas půvabné!) si mohla dovolit mít na vývěsním štítu heslo „zpět do Evropy“. Tehdy to opravdu znamenalo takřka povinné vyvázání se z východní sféry vlivu a navázání nových či staronových vazeb k západní Evropě, kam svou kulturou i zájmy patříme – podobně jako patříme do Evropy střední, což je ovšem obtížně definovatelná entita, protože se zánikem Rakouska-Uherska ztratila své institucionální zázemí. Dnes, kdy za sebou máme 22 let zkušeností a v celé řadě záležitostí se musíme chovat dospěle a sebevědomě, si prostě nemůžeme dovolit naivitu tohoto druhu. Máme právo se ptát, co je to za Evropu, která za naší účasti vzniká, a zda ten či onen aspekt jejího sjednocování je správný a pro nás jako občany České republiky vyhovující. Máme právo a dokonce intelektuální povinnost se bránit, pokud dochází k vývoji, který se nesrovnává se základními liberálními hodnotami, k nimž jsme se přihlásili právě v roce 1989. Tudíž: „Evropa“ jakožto nezpochybnitelné heslo nemůže být ztotožňována se současnou podobou Evropské unie a tím méně s měnovou unií.

Za druhé: Jsme povinni se co nejvíce přidružit k Evropské unii, protože se jedná o jedinou instituci, která je schopna udržet v oblasti mír, která vede k prosperitě, vzájemné solidaritě a k překonání ryze nacionalistických mentalit.

Tyto rozšířené názory jsou směsicí polopravd či vyslovených nesmyslů. Evropa je vystavěna na národních demokratických státech, které sice měly svá velmi temná období, zejména ve 20. století, na vině však bylo nikoli vlastenectví jako takové, ale nenávistný typ nacionalismu zkombinovaný s celou řadou dalších ideo­logických prvků, z nichž se vytvořily národně socialistické a komunistické režimy. Mír vznikl v Evropě po druhé světové válce mimo jiné proto, že existovali vlastenci, kteří položili za svůj národ a jeho svobodu své životy – na to bychom neměli v žádném případně zapomínat, pokud kritizujeme jakoukoli formu vroucího vztahu k národu. Navíc: mír byl v minulosti porušován i na základě pokusů o sjednocení Evropy, například v období napoleonském. Pax germanica i pax sovietica mohou být také nahlíženy jako pokusy tohoto druhu. Odvolávat se na mír a nutnost jeho zachování by mělo ostatně znít už vždy podezřele pro toho, kdo zažil komunistické „školení mužstva“ – a nemusel mít přitom ani vojenskou čepici na hlavě. Komunistické žonglování s tak cenným výrazem nás, jak se zdá, příliš nepoučilo. Mír samozřejmě mohou udržet i jednotlivé národy, pokud mají demokratické zřízení, zachovávají elementární pravidla mezinárodních vztahů a nepodlehnou nějaké zhoubné ideologii. Podobně je tomu se solidaritou. Ta má zase smysl pouze za určitých podmínek, nikoli vždy a za každou cenu. Musíme být například povinně solidární, nebo je solidarita založena na dobrovolnosti? Musíme být solidární i tehdy, když vidíme, že vynaložené prostředky se nutně nevyužijí správně? Je zajímavé, že zatímco téměř každý by ve svém osobním životě věděl přesně, co má v takovýchto případech dělat a co má považovat za jedině správné a odpovědné, v případě hodnocení Evropské unie jdou všechny rozumné instinkty stranou. Co se týče naděje v prosperitu Evropské unie a jejích obyvatel, platí, že se EU současné otřesy nejen nevyhýbají, ale že je spolupůsobí, což z naděje vytváří spíše utopii.

Za třetí: Případné ekonomické argumenty proti měnové unii nejsou podstatné, podstatné je hledání „základů“ Evropy, evropské „duše“, která má moc přetvářet jednotlivce a národy.

Tento často se vyskytující argument je zvláště záludný. V podstatě obnovuje jakési umělé rozlišení mezi základnou a nadstavbou, přičemž je Marx znovu postaven na (hegelovskou) hlavu. Horší je, že reprezentuje jistou myšlenkovou pohodlnost, v níž jsou zakleti především humanitně orientovaní intelektuálové (k nimž ovšem patří i autor těchto řádků). Místo toho, abychom se zajímali o to, co nám mohou o vývoji Evropské unie prozradit čísla a statistiky, popřípadě se snažili pochopit, co to znamená, když se např. někdo spolehne na levné úvěry a ty se mu pak drasticky zvýší, raději se utíkáme do světa idejí a pěkných představ. Kdo by se trápil čísly, když může přemýšlet o tom, v čem tkví evropská „duše“ a z čeho je složena. Záludnost těchto a podobných úvah je též v tom, že se autorům takových abstraktností podařilo zčásti získat i evropské křesťany, kteří jinak patří většinou k lidem, kteří zůstávají vůči světským ideologiím celkem imunní. Úvahy o „duši“ Evropy v nich ale probudily představu, že se vrací do evropské diskuse křesťanská tematika, což se nestalo a v podstatě ani stát nemohlo. „Duše Evropy“ je pouhé heslo, pouhá floskule, konstrukt, kterému nemůže odpovídat žádná evropská tradice mimo zmíněnou moderní tradici hegeliánskou. „Vymýšlení evropské duše“ (řečeno s Dušanem Třeštíkem) se nemůže podařit, bude-li tato duše odtržena od svého „těla“, k němuž patří – ať už se nám to líbí, nebo ne – také špinavá ekonomika. Česká republika má navíc v tomto ohledu tu smůlu, že má v čele státu euroskeptika, který je současně ekonomem. Nebo by se snad dalo říci, že má štěstí, že prezident je ekonom, který dobře umí číst čísla, a je proto také euroskeptikem? To už bychom se ale skoro dopustili faux pax – je přece zcela nevhodné hovořit o V. Klausovi (v českém učeneckém prostředí je vyslovení tohoto jména pociťováno jako vyslovení jména Lorda Voldemorta z Harryho Pottera!). Zůstaňme proto na obecné rovině: Křesťané, povinnost číst znamení času dnes možná znamená četbu učebnic ekonomie!

Za čtvrté: Evropská unie nemá v podstatě alternativu. I kdyby byla jakákoli, je to stále nejlepší varianta pro nás a náš vývoj.

Na tomto tvrzení není také mnoho pravdy, neboť vidí evropskou realitu v polaritě černé a bílé, nikoli v celém spektru. Alternativy samozřejmě existují a je velmi pravděpodobné, že se s nimi naši eurooptimisté dříve či později setkají. Alternativou v podstatě není a nemůže být návrat do čistě národních společenství, může se ale změnit mnohé, co se ukáže jako neživotaschopné. I tato docela prostá úvaha je pro některé osobnosti české politiky a kultury nepochopitelná. Je zkrátka otázkou, zda tou nejlepší variantou je současná podoba Evropské unie, či nikoli. Každá jiná otázka je nyní zavádějící. Lisabonská smlouva a jí podobné akce znamenaly zřejmě předěl, a to v tom smyslu, že je to možná poslední ideologický pokus o prohloubení integračního procesu, pro nedostatek vnitřních akceptačních mechanismů v členských státech dále neprohloubitelný. Uvedené tvrzení o alternativách je tudíž opět zavádějící. Alternativy samozřejmě existují, a to v konkrétních krocích, které vždy ze své podstaty vyžadují nové zvažování aktuální situace a adekvátní politické jednání. To je ostatně i nejlepší varianta pro náš vývoj – jen je třeba mít přesně vyjasněné priority. To je ale nesnadné očekávat, pokud je na politické úrovni zapotřebí čelit nebývale silným negativním vlivům – náš volební systém podvázaný neschopností tvořit trvalé politické subjekty s jasnou odpovědností je spíše třešničkou na pomyslném nedobrém dortu: v hlubinách jsou samozřejmě mocnější negativa, jako například individualismus provázený obecným pohrdáním jakýmikoli demokratickými institucemi.

Za páté: Je zapotřebí vytvořit nikoli národní, ale evropskou identitu. Jsme v prvé řadě Evropané, až potom příslušníci různých regionů, sdružení, států.

Tato idea se zdá být prozatím zcela iluzorní. Evropská identita v pravém slova smyslu nevzniká a to, co je za ni považováno, není identitou v pravém slova smyslu. Má-li mít nějaká instituce opravdové ručení v tomto smyslu, pak musí vytvářet ve svých členech a přívržencích silný pocit příslušnosti a loajality založené na jasně definovaných hodnotách a symbolech. Nic z toho se zatím nestalo. Za Evropana se sice považuje kdekdo, protože například Evropu procestoval křížem krážem, nijak se mu ale nedme hruď, stoupá-li na stožár vlajka s hvězdičkami, a slyší-li Devátou, ještě pořád si píská Beethovena, nikoli oslavnou unijní hymnu. S identitou souvisí ještě jedna důležitá skutečnost: člověk, zvláště ten moderní, je co se týče identity hned v několika rolích. Je rád, když si může vybrat, případně si zvolit „identit“ několik. Otázka ale zní, která z identit je nejvhodnější pro jeho společenské bytí, neboť lidská bytost nepřestala být zcela „homo politicus“. Je téměř jisté, že právě tomuto společenskému úkolu odpovídají středně velké útvary, tj. „země“ nebo státní celky. Rodina je málo, Evropa zase příliš. Není možná náhodou, že na počátku 20. století se rozpadlo Rakousko a Osmanská říše a další říše se udržely pouze za cenu bolestivých přeměn a znamenaly jejich proměnu v moderní národní státy. V poslední instanci je to totiž otázka svobody a odpovědnosti. V jakém prostoru si člověk může a má svobodu vydobýt a v jakém ji má naplnit? Zatím se zdá, že deficity Evropské unie v tomto ohledu jsou nepřekonatelné a že se spíše prohlubují, než že by slábly.

Za šesté: Nejsou důležité problémy, s nimiž se Evropská unie potýká. Nejdůležitější je idea, ideál, který je třeba zachovat a sledovat přes úskalí problémů a pochyb.

Tato velmi často opakovaná myšlenka má jednu zásadní logickou chybu. Ideál nemůže být nikdy něčím, co není prověřováno na základě racionální argumentace. Ideál je vždy historicky podmíněný, což znamená, že jej není možné považovat za ahistorickou konstantu, která auto­maticky určuje naše myšlení a chování. I v případě církevních dogmat, která tradičně aspirují na nárok být takovými směrovníky života, se uvažuje o jejich historické dimenzi a potřebě jejich neustálé interpretace. Má být snad idea Evropské unie něčím víc než církevními dogmaty? Skoro to tak někdy vypadá. Konkrétně: ideál jednoty musí být vždy poměřován ještě ideálem rozmanitosti a jeho promýšlením, což má zakotveno ostatně EU ve svých dokumentech pod výrazem „subsidiarita“, který se sice vykládá různě, ve svém původním významu ale znamená právě toto: vyšší (politický, správní, církevní) útvar nemá právo převzít moc nad tím, co přísluší útvaru řádově nižšímu; naopak má povinnost mu to zaručit. Postupná omezení národních států a jejich demokratických institucí, centralizace a problematický ideál jednoty proto nakonec boří samotné principy, na nichž EU vznikala.

Autor je historik, pracuje na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, věnuje se evropským dějinám 19. a 20. století.

Převzato z literárního časopisu Kontexty, 1/2012