Německé veřejné mínění se nachází v psychologické pasti. Už více než půl století politici všech parlamentních stran hlásí doktrinu (a školy i média ji po nich opakují), kterou donedávna představovali jako nebetyčný ideál, totiž, že jenom federální Německo ve federální evropské unii má existenční smysl“ (jako odčinění za historické zločiny) a jako by navíc představovali vynález společné euroměny jako svorník budoucí unie a stabilní nezpochybnitelný nástroj prosperity. Tahle státní ideologie už čtvrtý rok dostává čím dál zjevnější trhliny. Nejlepším příkladem je bestseller socdemokratického disidentského bundesbankéře Thila Sarrazina „Evropa euro nepotřebuje.“ Společná měna se začíná jevit jako prokletí. O prosperitě v euru už nikdo v Německu ani nepípne, ideál zanikl; politici teď záchranu eura prosazují negativně jako existenční nezbytí k zachování unie i společného trhu (?) a voliče děsí katastrofou rozpadu eurozóny, čemuž oni tvůrci eura mají hrdinně zabránit.
Po Řecku se teď hroutí Španělsko. Stomiliardová půjčka eurovalu na záchranu dlouho ukrývaných úvěrů nesolventních bank zjevně stačit nebude, podle odhadu analytiků z J. P. Morgan je zapotřebí minimálně trojnásobek, protože ceny nemovitostí zatím klesly jen na dvacet pět procent namísto padesáti jako v Irsku.
Anglie (někdy Velká Británie, jindy Spojené království, ale nikdy skutečná Anglie) slavila a tentokrát opravdu monumentálně, vždyť to bylo teprve podruhé od doby královny Viktorie, co se panovník a opět žena dožila 60 let na trůně. Hlavní promenádou královského průvodu se tentokrát stala řeka Temže, po které se plavil pestrý konvoj lodí, bárek, historických plavidel všeho druhu dokonce i veslic a kanoí, aby dosáhl symbolického počtu 1066 oslavujícího zrod národa. A svět slavil v údivu s Anglií.
Není divu, že po téměř apokalyptickém dvacátém století se zvedá nostalgická vlna po starém Rakousku, což znamená i pokus o revizi české nacionální ideologie. Ovšem v prostředí postmoderního relativismu, názorového rovnostářství, ztráty kolektivní autority a dnes už i malého zájmu „o smysl českých dějin,“ jde většinou jen o žabomyší války na stránkách vadnoucích českých listů či v odpadním koši mnoha stránek internetových. Velkou vzpruhou těchto debat jsou vytrvalé spolky marně usilující o navrácení starých historických názvů ulic, těch našich „tříd politických omylů“, úspěšnější ale v zápase o návrat pomníků, jež porevoluční (1918) likvidace všeho rakouského v Praze smetla. Dnešní materialismus hmotnou památku neideologicky uctívá, a tak jsou staré artefakty uznávány, i kdyby šlo o sebevětší politický kýč, a jelikož už neumíme sochat, malovat ani stavět a monumentální umění neuznáváme, botanizuje se na hřbitově. Na koni se už vrátil císař František I. pod svou novogotickou klenbu na nábřeží Vltavy, ochlazován obnovenou fontánou, a nepochybně se najde místo i pro monumentální sousoší maršála Radeckého, které bylo po první válce odstraněno na žádost Italů, a světe div se, primátor Prahy po více než dvacetiletých sporech nedávno ohlásil i návrat kontroverzního Mariánského sloupu na staroměstské náměstí, jenž stále ještě probouzí mdlé vášně, protože se stal (neprávem) symbolem českého pobělohorského útlaku.
Odevšad slyšet zoufalé výkřiky budovatelů nové Evropy. “Nemylme se,” křičí teď hystericky za všechny Joschka Fischer, bývalý zelený ministr Německa, “jestli euro padne, padne i Unie a bude taková globální krize, jakou svět nezažil.” …”Německo přilévá olej do ohně finanční krize… existenciální krize Evropy.” Pravda, deflační politika za poslední tři roky způsobila, že se hroutí nejen Řecko, Irsko, Portugalsko, ale i Španělsko.