Německý ústavní soud po dlouhém letním přemítaní potvrdil opět post faktum smlouvu a legalitu německé účasti v druhém eurovalu (ESM) ovšem za podmínek, které budou opět až příště (!) kompatibilní s nadřazenou rolí Bundestagu. Nebylo to poprvé, (Lisabonská smlouva, Fiskální pakt, pomoc Řecku), kdy měli soudci v Karlsruhe na bedrech nelogickou a vpodstatě neřešitelnou politickou úlohu vládou podepsanou a ratifikovanou smlouvu dodatečně uznat, ale zároveň ji rozpitvat na jednotlivé problematické části a podřidit ji takové interpretaci,aby nepůsobila v budoucnu jako ústavně nepřijatelný precedens. Němci tomu začali říkat “Ja, aber”.
Když v červenci náklady na dluhopisy pro Španěly a Italy opět nebezpečně vzrostly, prohlásil Mario Draghi (ECB), že pro euro udělá vše. Investory uklidnil, úrok spadl o procentní bod a všichni čekali, co bude dál. Už to víme. ECB bude “neomezeně” skupovat dluhopisy postižených na sekundárním trhu bez privilegia prvního věřitele, na rovni s ostatními, a aby se nezdálo, že jde o monetizaci, budou nákupy neutralizovány odprodejem dlouhodobých aktiv. Za přísných politických podmínek. Staronoví dlužníci musí požádat euroval (FSM) o svolení, podepsat další kroky k likvidaci deficitu. Draghi se musel v zákulisí pořádně zapotit, aby proti odporu Bundesbanky získal severní zástupce v radě i Kancléřku a proto takové šalamounské řešení. Itálie a Španělsko si mohou sice sami naordinovat další deflační medicínu škrtů bez dozoru obávané trojky (ECB, MMF, Komise) a ztráty “prestiže”, ale problém krize zůstává. Razantní snížení úroků z nových půjček bude sterilizováno razantním propadem státního inkasa. Výhoda tu ale je. Sliby lze neplnit! To by ale v Německu vypuklo povstání, eurozóna by se rozpadla, a Draghi si může vpálit kulku do hlavy. A ještě jeden problém. Neomezený nákup je veličina zrádná a nad určitou míru by se rovnal monetizaci.
Premiérův útok na „debily“, čímž mínil nestranické ekonomy, kteří ne a ne pochopit, že dospějeme k blahobytu vyšším zdaněním, je typickou ukázkou politiky, která má skrytý cíl: udržet zbytnělou státní mašinérii na více méně stejné úrovni. A proto, pryč z deficitem! A danit! Ekonomové se ale mýlí. Vládě přece nejde o blahobyt společnosti, ale o dobro státu, který se jako pijavice přissál na společnost. Petr Nečas to nepřímo přiznává, když vysvětluje nechápavcům, jaké úžasné (a okamžité) peníze má zvýšená daň přinést v porovnání se zanedbatelnými rozpočty ministerstva zahraničí nebo kultury (kde chcete škrtat?). A pokud finance nepřináší, jde o kalouskovský důkaz jiných faktorů, a se zdražováním a snižováním poptávky to nemůže souviset. Ekonomická demagogie čísel je pověstná, ano, jsou tu i jiné faktory, lidé uspořili za půl roku o milardu víc, ale kam se proboha ztratily ty další neutracené a neuspořené zdaněné i nezdaněné miliardy?