“Neříkala sem to?“ prohlásila radostně moje kadeřnice, majitelka salónu a klausovka, “vyhraje Zeman. Už je to jasný.”
“Vy byste volila levičáka?” namítl jsem.
“Vy, politologisti taky houbelec něčemu rozumíte,” namítla teď ona. “Dyk vlád s Klausem a nekrad. Slušnej, rovnej chlap. Na zkorumpovanou politiku svý partaje se raděj vybod a sám znechuceně odešel a moh´se držet lizu. Nic si nenakrad. A pan prezident ho doporučil!”
“Musím to prohlásit naprosto jasně, protože existuje mýtus, že Evropská unie je zodpovědná za vlnu úsporných opatření, která postihuje Evropu. Není…” “Irsko by mělo stejný problém i bez eura, jen by neobdrželo unijní pomoc,” prohlásil José Mannuel Barroso, prezident evropské komise, který s bruselskou delegací navštívil Dublin, aby připravil irskou vládu na předsednictví Unie.
Na první pohled má Amerika i Evropa velmi podobný, ne-li stejný problém. Rapidně rostou státní dluhy, deficit mezi nižšími příjmy a vyššími výdají byrokratického pečovatelského státu byť zpomaleně stále narůstá a daně příliš vysoké, aby se jejich dalším zvýšením nepoškodila hospodářská výkonnost a relativně nesnižoval i další výběr daní, což je typický ukazatel daněmi dušeného hospodářství. Americe dokonce na Nový rok údajně hrozil dramatický pád do ekonomické propasti, Američané říkají metaforicky skok s fiskálního útesu, protože měla končit Bushova dočasná anti-krizová úleva na daních a automaticky se měly začít škrtat federální výdaje. Na daních by se v takovém případě vybralo o 500 miliard dolarů víc a státní výdaje by (po dobu deseti let) klesly o 100 miliard ročně. Tak značné snížení kupní síly a tak malé škrty by nepochybně ekonomiku poškodily, i když je otázka o kolik, ale i konzervativní odhady předpokládaly nejméně 4 % pokles HDP. Poměr by měl být přesně opačný – zvýšení daní nepatrné, škrty velké a nastartoval by (nikoli hned při sníženém oběhu peněz) kýžený ekonomický růst. Výsledný americký kompromis odhlasovaný kongresem v hodině po dvanácté vzrůstající deficit na příští rok nesníží (už nyní tvoří celkový dluh 75 % HDP (obligace)a s interními vládními dluhy dokonce 101 %, čili 7, 4 % HDP za rok 2012). Malé zvýšení daní velmi bohatým a jen bohatší střední třídě (pouze příjem nad 400 000 dolarů ročně) z 35 % na 39, 6 %, tedy zhruba o tisíc dolarů ročně na rodinu, je úprava ryze kosmetická. Snížit by měla roční růst HDP asi o jedno procento. Zvýšit ale daně lidem, kteří vydělávají méně než 400 000 ročně považované v Americe už za nižší střední vrstvu bude pro Obamovy demokraty téměř nemožné.