Šéfové Gazpromu Alexej Miler a Alexandr Medvěděv jezdí po Evropě a vysvětlují, proč musí být cena jejich plynu odvozována od ceny ropy, což už ve světovém měřítku téměř dva roky neplatí. Není divu, ruský gigant má na evropském trhu dominantní pozici (50% západní spotřeby), přestože už dva roky mírně klesá, a brzy otevře kohoutky baltského Nordstreamu a možná za čtyři roky dostaví i černomořský Southstream, nový plynovod na jih Evropy. Poslouchat ruské státní manažery je stejně tristní jako poslouchat státní ruské politiky. Vždy mi připomenou postřeh Josepha Conrada velkého anglického prozaika polského původu, který přesně před sto lety v románu “Před očima západu” (Leda 2010) popisuje představitele ruského samoděržaví, jako lidské typy, kteří vypadají zdánlivě normálně, “něco však v jejich obličeji tvoří jakousi překážku, jakýsi nepochopitelný rys…” Z jejich projevů cítíme “nelogičnost, nahodilost závěrů a četnost mimořádného.”… “Vzniká podezření, zda sami rozumí, co vlastně tvrdí.”
Dnešní politický altruista je často člověk zvláštního ražení, který chce pomáhat svým bližním nikoli za své, ale výlučně za cizí peníze, čili z daní. Svou fundamentální doktrinu považuje za naprostou politickou samozřejmost, něco jako medicínu zdravého horského vzduchu, o níž se nediskutuje, a všem, kteří se brání dalšímu zvyšování berní nadává do extremistů. Nejinak i Michael Kraus, právě u nás hostující politolog, jenž nám vysvětluje, proč zuří v Americe nesmiřitelná diskuse o redukci hrozivého deficitu a výši daní (Obama podruhé, LN 2.2.) Říkám si, kéž by tak zuřila i u nás!