Jako většina ekonomických pozorovatelů jsem si až doteď myslel, že politika drastických škrtů a úspor, které pod dohledem Unie nařídilo Německo nesolventním státům eurozóny, je tragický omyl. To ona přece v recesi (a světové stagnaci) prohloubila úvěrovou krizi i deflaci jižních států, likviduje průmysl i mladou generaci a záchrana bude tak jako v Řecku nakonec stát mnohem víc (bude-li jaká) než kdyby se…no ano, „tiskla měna,“ čili tzv. uvolňovala kvanta peněz a škrtalo pomalu a obezřetně jako v Anglii nebo vůbec ne jako v Americe.
Jediný pohled na data Eurostatu mě však vyvedl z omylu. Celý ten pokřik kolem propadu státních financí je totiž humbuk.
Už delší dobu jsme svědky zuřivých přestřelek mezi politiky ohledně dostavby Temelína. Notoricky nespolehlivé jsou však dlouhodobé předpovědi energetické potřeby, vycházejí totiž buď ze současné situace, kterou lineárně protahují do daleké budoucnosti anebo jsou zkreslené současnou dotační politikou a dogmatem o nutnosti energetické soběstačnosti. V padesátých letech se stavěly drahé atomové elektrárny v domnění, že kolem roku 1984 dojdou zásoby uhlí. Ještě nikdy a to navzdory dvojnásobné světové spotřebě, nebylo tolik uhlí jako dnes.