Jako většina ekonomických pozorovatelů jsem si až doteď myslel, že politika drastických škrtů a úspor, které pod dohledem Unie nařídilo Německo nesolventním státům eurozóny, je tragický omyl. To ona přece v recesi (a světové stagnaci) prohloubila úvěrovou krizi i deflaci jižních států, likviduje průmysl i mladou generaci a záchrana bude tak jako v Řecku nakonec stát mnohem víc (bude-li jaká) než kdyby se…no ano, „tiskla měna,“ čili tzv. uvolňovala kvanta peněz a škrtalo pomalu a obezřetně jako v Anglii nebo vůbec ne jako v Americe.
Jediný pohled na data Eurostatu mě však vyvedl z omylu. Celý ten pokřik kolem propadu státních financí je totiž humbuk.

Současná diskuse se bohužel týká především rozpočtové discipliny (maastrichtských pravidel), čili výše státního dluhu i rozpočtového deficitu a jeho obsluhy, vyjádřeného poměrem k HDP. Ten sice v unii klesl ze 6, 9 % (2009) na 4 % (2012), ale daleko zásadnější pro výkonnost ekonomiky je ukazatel státních výdajů. Ty jsou ale v unijním průměru přímo hrůzné 49 % a v relaci k HDP klesly za stejné období jen kosmeticky o 1,7 %, jsou tak stále ještě o 4 % vyšší než před krizí (2007). Je zřejmé, že rozpočtový deficit lze snižovat buď snížením výdajů nebo zvýšením příjmů (v recesi daní) či kompromisním zvýšením i snížením. V absolutních číslech se utrácení státu (s výjimkou Řecka a Portugalska) nezastavilo vůbec, naopak průměr vzrostl na 6, 3 %. Vlády tedy v dnešní stagnaci nezačaly snižovat deficit (s výjimkou Polska) úspornými škrty, ale zvýšením daní a politici matou veřejnost, mluví-li jen o deficitu nebo o nějakých úsporách, když utrácejí jinde. Současná politika krizi prohlubuje, jde na úkor hospodářského výkonu. Propad nezpůsobily nepromyšlené a drastické škrty (méně peněz v oběhu), ale zvyšování daní (méně investic v oběhu). Vyrovnaný vysoký rozpočet a vysoké daně je hospodářství nezdravé, břímě státního dluhu padá na občany a prohlubuje úpadek (poptávku).

Úvěrová krize je krize úvěrů, nejen soukromých, podnikových ale také těch přebujelých státních, tak pochopíme, proč recese pokračuje.
Nepochopitelné je ale v tomto kontextu doporučení Mezinárodního měnového fondu, aby vlády zpomalily politiku úspor, úspor, k nimž de fakto vůbec nedochází. Doporučení by mělo znít: škrtat a (alikvotně) snižovat daně. A přestat věřit na zázračnou inflaci. I prostí lidé vědí, že výdaje státu, jsou peníze, které někdo skutečně vydělal a které někde při vysokém zdanění částečně chybí. Čím skromnější stát, tím bohatší společnost. Recese má přirozený úkol odstranit chybné investice úvěrové konjunktury a snížit náklady na stát. Je proto příležitostí. Bude hůř a tak se snad přece jen nakonec dočkáme.

LN 18. 6. 2013