Je to už deset měsíců od slavného eurokritického, ultimativního projevu britského premiera Davida Camerona (vyhrožoval referendem, pokud nezíská některé pravomoci z Unie zpět) a všechno je už v evropské politice jinak. Tehdy se zvedl pokřik potrefených eurokratů a eurofilů, protože Cameron, sice v diplomatické omáčce, nicméně jednoznačně, napadl samo ideologické srdce unie – stále těsnější unifikaci (čili budování federace) a předložil ideál pragmatické ryze obchodní spolupráce evropských států na společném trhu. Integraci odsoudil jako příčinu hospodářského poklesu. Tím ovšem ťal do živého, protože si to dnes už možná myslí většina Evropanů. Federalisté si zřejmě tenkrát ještě neuvědomili, jak se po třech letech hospodářské krize myšlení v Evropě přiblížilo postoji euroskeptických ostrovanů, ani jaký vliv má Anglie zvláště na severní Evropu a Německo, jejíž elita čte anglicky a podléhá mnohem méně francouzskému státnímu dirigismu.
Veselé vánoce jsou také svátkem knihy a je to dobře. Máme-li svým nejmilejším udělat opravdu velikou radost, musíme koupit velkou knihu, kterou otevřít večer je nebezpečné a znamená zůstat polapen do ranního rozbřesku, takovou, která vyvolá náhlou euforii a otřes a možná i radost na celý život, protože čtenář uvidí, co nikdy neviděl a pocítí, co nikdy necítil. Vstoupí do osudu cizího života a shlédne na svět jinýma očima.
Helena Langšádlová je jistě, milá osoba, křesťanka (bývala v KDU/ČSL), něco ví o mezinárodních vztazích a přičuchla i k účtařině, ale proč se proboha plete do ekonomie, o níž neví zhola nic, proč opakuje ty úděsné kalouskoviny, kterých jsme se, jak doufám, navždy zbavili? (Neznalost neomlouvá… LN, 5. 11) Ano neznalost opravdu političku neomlouvá. Nerad podezírám, ale snad chce být loajální k právem nenáviděnému politikovi, jehož účtařskou logiku vždy tak věrně a tak dlouho podporovala.