Ještě před novým tisíciletím by evropského nakladatele ani nenapadlo, aby vydal spisek, dokazující neexistencí Boha, škodlivost víry a náboženských praktik. Takové nudné agitační příručky vydávají bezvýznamné humanistické společnosti, zatímco většinu lidí (agnostiků) víra nezajímá. Nebyly snad všechny důkazy o existenci boží novověkou filosofií dávno odvrhnuty jako falešné? Zaujatou, ne-li hysterickou polemiku, vůči posledním oázám věřících, kteří už dávno opustili veřejný prostor, přece nikdo nečte, mysleli si, ta už ztratila význam i pro normální tolerantní ateisty.
Ekonomický program vládní koalice pokračuje ve slepé koleji minulého režimu. Není divu, vždyť je opět ve vleku „kalouskovin“ tentokrát socdemokratických. V relativně chudé ekonomice nesmyslně vysoké daňové kvóty (47 %) je jediná cesta z močálu recese radikální snížení daní – předevší daň přidaná na spotřebu potravin, kulturu, léky i nesmyslné daně na naftu. A je to také nejrozumnější politika sociální, vždyť máme na potraviny snad z výjimkou Dánska daně nejvyšší, a ti nejchudší, kterých valem přibývá, utratí za ně v relativním měřítku nejvíc, ale naše „sociální“ strany tomu nechtějí rozumět, přestože tímhle slůvkem šermují na stránkách programu asi padesátkát. A tak se účtaří podle zásady, má dáti, dal, podle nulové statické ekonomické představy: těmhle ubereme (živnostníkům), těmhle přidáme (důchodcům), jako by Lafferova křivka neexistovala. Naši voliči přece preferují dárky a dynamice hospodářství stejně nerozumí
Tahle otázka musí hloubavého čtenáře pořádně trápit. Je to už dvacet čtyři let od převratu a nic. Knih mnoho, spisovatelů málo. A nemálo i literárních cen. Zkoušel jsem číst leccos z produkce té plejády mladých ověnčených pisatelů, ale s hrůzou zjišťuji, že se to krom písmen literatuře moc nepodobá. Amorfní, rozplizlé texty, výkřiky, výlevy a emocionální hnutí postav naskládaných bez ladu a skladu, jako by publikum a řemeslo už nebylo. Umění je od slova umět a úvodu, stati i závěru se beztrestně (s výjimkou génia) nikdo nevyhne. A kdo píše, by měl publikum vnímat na prvním místě, pro sebe ať píší podivíni, jako Franz Kafka nebo Marcel Proust, i když někdy výjimečně osloví svět.
Že je vláda velké koalice velký průšvih, ví každý student prvního ročníku politologie, a nejde jen o ten nemastný neslaný politický guláš, který místo nezbytných reforem dokáží dnes navařit téměř všechny politické strany (v Německu s tím uspěla právě CDU), jen aby uspokojily co nejvíc zájmů a vyhrály volby, je totiž z principu rozhazovačná a většinou nepozorovaně a plíživě vede ke státnímu korporativismu, konzervuje byrokracii a v zemích se slabší morálkou bývá politicky korupční v obsazování nejrůznějších prebend (Rakousko).