Letos průzkumů veřejného mínění značně ubylo. A není divu, lidé jim příliš nevěří a také přibylo mnoho byť nevolitelných stran a ještě vyšší než obvykle je počet nerozhodných voličů (25 – 35 procent), kteří hodlají jít k volbám. A týden jak známo je v politice doba dlouhá. Nemohou snad právě ti, co neví, volební výsledek změnit? A přesto nikdo nepochybuje, že je vítěz navzdory trestnímu stíhání znám předem, přestože mu hlasů pomalu ubývá, je jen nejisté jakou vládní koalici dá do kupy. Dokonce i mnozí jeho příznivci se obávají, že půjde do vlády s komunisty a Okamurou. Antibabišovská opozice je slabá a většinu mít v parlamentu nebude.
Umlčí španělští a evropští unionisté probuzený národ? To nevíme, ale ani s nabídkou rozsáhlé fiskální autonomie Katalánska (ještě neexistující) to jisté není a Španělská vláda ke kompromisu nesměřuje (zatím). Vždyť i chudí Slováci toužili nedávno po samostatnosti, ale v Unii se na to raději nevzpomíná. Větší pravomoci provincie ovšem mohou být jen krůčkem od budoucí nezávislosti, jak se odjakživa obávají španělské vlády.
Co náš západní svět světem stojí, tedy už od Platóna a Aristotela, stojí proti sobě v politice idealisté a realisté. Idealisté mají vypracovaný plán budoucnosti, snaží se svět přebudovat a realisté jim v tom překáží, usilují svět zachovat a opravovat. Platónův dokonalý stát měli vést moudří filosofové. Škoda jen, že řecký idealista neviděl, jak to dopadlo za vlády intelektuálů v Kremlu a co znamenala utopie v praxi.