Zničující porážka strany zelených v parlamentních volbách je důsledkem neuvěřitelně iracionálního chování naší nejmenší parlamentní strany a zdravého rozumu voličů. Zelení ministři hlásali snad všechny největší bludy a pověry minulého století - o totální a materiální rovnosti pohlaví, o výchově dětí bez fyzických trestů, o vyšším kvalitním vzdělání pro všechny, o boji proti atomu i globálnímu oteplování či o nadřazenosti squatterů nad vlastníky, menšin nad většinou, kůrovce nad lesní monokulturou, zelených paliv nad palivy fosilními a vlastně i nadřazenost celé zbožštělé přírody nad člověkem, ten podivný sekulární kult. Souhlasit se dalo snad jen v jedné věci: nespalovat hnědé uhlí, dnes už vzácnou chemickou surovinu. Ani to však zastavit nedokázali.

A uvnitř strany neustále probíhal zuřivý boj mezi romantickým idealismem a politickým pragmatismem, ke kterému přispěl mocenský a milenecký duopol předsedy a místopředsedkyně. Aby toho nebylo málo, dálkově řízené poslankyně zelených dokázaly shodit dokonce i vlastní vládu. Distancoval se od strany nakonec i „její“ jediný populární politik, kníže a lesů pán a v zábavném televizním pořadu pohořela na vlastní ideologickou zmatenost sama ideoložka „obnovitelných“ paliv známá teď jako Katka Biomaska.

V civilizované politice není místo pro náboženské sektáře a tak někdy zapomínáme, že existují i sektáři zdánlivě sekularizovaní, kteří uctívají a nadřazují své pečlivě ukrývané bohy nad lidský rozum a kompromis parlamentního dohadování. Národní i mezinárodní socialismus se kdysi opíral o autoritu (pseudo) vědy, krutá bohyně Gaia nepotřebuje vědu vůbec. Udržitelný rozvoj v její globální ideologii, čili astronomické výdaje na škodlivá biopaliva, odporné nevýkonné elektrárenské slunečníky a větrníky a další hrůzné náklady na marné snížování globálního oteplování vedou k ještě většímu poklesu biosféry (kácení pralesů) a tím i životní úrovně a leckde dokonce k bídě a hladu.

Zdravý instinkt vox populi byl proto po čtyřech letech zeleného extempore neúprosný – do propadliště dějin se zastydlými mládežníky západního antikapitalistického boje šedesátých let!

A přece jen potřebujeme ekologický korektiv, takovou malou, každodenní a drobnou pragmatickou ochranu přírody a tím i svého lidského prostředí. Stále platí, že dobrý hospodář nemůže být k přírodě živitelce nelítostný, stále platí, že ti, kteří ničí naše prostředí, mají přinejmenším náklady na jeho sanaci zaplatit. Ekologie má být kompromis má být mezi přírodou a lidskou spotřebou, jako je tomu například u myslivosti. Cožpak jsme opravdu museli prořezat krajinu obřími autostrádami s tunely, nájezdy a výjezdy každých pár kilometrů, nemluvě o špagetových křižovatkách a lá Hradec Králové a monumentálního tunelovacího pražského projektu Bohnice – Suchdol, zatímco Angličané už třicet let budují rychlostní čtyřproudové silnice (dual carriageways) kopírující krajinu s občasným kruhovým objezdem a poloviční spotřebou betonu? Jak to, že se ve městěch, kde stále mizí zeleň, od podzimu do jara dusíme smogem a ani veřejná auta a utobusy nejezdí na plyn? Pro magistrátní úředníky je představa rozšiřování městských parků a hřišť, jako něco, co pochází z jiného světa. Jak je vůbec možné, že spalujeme (a v blízkosti lidských sídlišť) dvakrát tolik směsného a tím i jedovatého odpadu než naší státní sousedé? Rozum zůstává nad lidskou nerozumností stát.

V době globálního ochlazování a ekonomické stagnace se už zelená sekta ze dvou a půl procent podruhé do parlamentu nepropracuje, má však smutnou zásluhu, že celý problém zdravého životního prostředí a estetiky zdiskreditovala.

Pro deník E15