Zvolili jsme si novou reformní vládu s jedním hlavním cílem. Tato vláda, ať už je její koaliční koktejl ministrů jakýkoli, má revoluční úkol snížit státní deficit a odvrátit nebezpečí státního bankrotu. Dvacet let se stát nafukoval a nafukoval, dvacet let nepřetržitě narůstal počet státních zaměstnanců a úředníků a dvacet let (dokonce i v nedávné recesi) se zvyšovaly (to nešťastné české zvratné se) platy byrokratů, jakoby měly za cíl dohonit a předhonit příjmy v sektoru ekonomickém, čili své vlastní bezmocné mecenáše a daňové poplatníky.

Všichni víme, že socialisté berou a rozdávají, aby mohli rozmnožovat parazitickou třídu státních zřízenců (svých potenciálních voličů), taková už je jejich nešťastná politická nátura a proto jsme volili pravou rukou (pane Kalousku) a doufali, že pod hrozbou bankrotu to nesocialistická vláda zásadně změní. Sníží sociální dotace (ty už musí), přestane zvyšovat berně a zreformuje (rozuměj alespoň zeštíhlí) přerozdělovací a přebyrokratizovanou mašinérii státu. Ale kdepak! I tahle koalice je nakažena virem státního parazitismu. Opět se stavy zřízenců nesníží (platy jim jen dočasně zamrznou) a opět se místo radikální reformy (jak jednoduché!) zvýší daně – prý na důchody tentokrát!

Pánové politici a účtaři (ekonoma mezi vámi nevidím), prosím vás zanechte alespoň falešné rétoriky, co kde sebrat a pro koho, přestaňte mluvit o snížené sazbě DPH (10%), jakoby vaším dlouhodobým cílem bylo dohonit tu sazbu druhou dvacetiprocentní, uvědomte si jednu na ideologiích nezávislou hospodářskou poučku – každé zvýšení daní i to nejmenší mnohonásobně snižuje hospodářský výkon. Peníze se v hospodářství točí a rostou, v klepetech státu mrznou a umrtvují. Reformovat zbytnělou státní správu neumíte, na parkinsonovou chorobu, čili rezistenci ouřadů, kteří mají všichni moc práce a málo lidí, nestačíte, dobrá, tak nám alespoň nelžete, že zvyšujete daně pro naše vlastní dobro!

A ještě jedna maličkost. Když už neumíte než zvyšovat daně, nedělejte to primitivně, paušálně, celoplošně a barbarsky. Do základní sazby daně dnes bohužel patří tisk i knihy a jako kulturní statky nemají mezi mrkvemi a cibulemi vůbec co dělat. Podle mluvy některých politiků, zvláště těch od financí, plné oslyšených politických floskulí a frází soudím, že většina z nich nečte, a že je jim tudíž význam psaného slova poněkud nejasný. Pokusím se ozřejmit. Neznámý dobrodinec, který s tak nadlidským úsilím vytesal první slovo do kamene, započal kulturní revoluci lidstva, která pokračovala na hliněných tabulkách, později houževnatým rytím do pergamenu a před půl tisíciletím vynálezem knihtisku. To psané slovo nám rozšířilo poznání o zkušenosti mrtvých i živých, vzdálených i blízkých, umožnilo vzdělání, vědu i techniku. Jsme civilizací knihy a psaného textu, vždyť devadesát devět procent všeho, co víme, je důsledek čtení a meditace nad významem slova. Interpretace znaků je sama o sobě nezastupitelnou vrcholnou cerebrální aktivitou. Beletrie, dokonce i ta nevalná, rozšiřuje představivost a u dobrých autorů se každý čtenář dokonce stává tvůrcem, totiž spolutvůrcem. Literatura je záležitost srdce a sebereflexe, učí, co to znamená být člověkem. Je nehorázné, aby zbytnělý a zadlužený stát zdaňoval kulturu, jako by to byla nadhodnota, a nikoli logos, to věčné a jediné pojítko mezi lidmi.

Bohužel i u sousedů v Evropě leckde řádí daň z přidané hodnoty, s výjimkou Bulharska a Slovenska, je však ve všech významných zemích (Německo, Francie, Španělsko, Polsko) většinou nízká, pohybuje se mezi dvěma a sedmi procenty, a ve třech případech (Belgie, Anglie, Norsko) je dokonce nulová a navíc kompenzovaná masivními dotacemi knihoven. Náš trh je proti nim poměrně malý, nakladatelství chudá a dnes se už hroutí (vloni vyšlo circa o 2 500 knižních titulů méně), redaktoři a překladatelé vydělávají podprůměrně a knihy jsou u nás v porovnání se západními platy nejméně dvakrát tak drahé.

Spisovatelé, publicisté a novináři, na rozdíl od ubohých nakladatelů, mají velkou moc, ale musí ji umět použít. Vzpomínám si na několikeré pokusy anglických vlád, dokonce i té konzervativní, zdaňovat knihy a tisk. Ozval se monumentální mediální řev.

Ptejme se proto nového premiéra, ptejme se ministra financí, kdo za nápad ještě dále zvyšovat nesmyslnou daň na nejvyšší kulturní statek odpovídá. Vždyť by si mohli za oběť vybrat třeba tučná jídla a sladkosti, která ničí národ. Má být snad jedinou záchranou před rostoucím analfabetismem národa strana věcí veřejných? Vítězem těchto voleb je především neúnavná každodenní práce médií – nevybíravá kritika hulvátství, omezenosti, arogance a podnikavosti bývalé kleptokracie. Teď snad budeme mít vládu slušných lidí, doufejme ale že nikoli barbarů.

Lidové noviny
1. července 2010