Jistý pražský radní spustil nápadem umožnit bezdomovcům bezstarostný život v dobrovolných táborech na okraji města, kde by jim bez byrokracie a restrikcí mohla být poskytována hygienická a lékařská péče a ochrana, takový moralistický povyk (a přirovnávání k holokaustu), až na to laciné běsnění reagoval komentátor Lidových novin Martin Weiss (8.7.) rozumnou úvahou, že šoa k ničemu přirovnávat nelze.

To podnítilo publicistu Petra Placáka k zuřivému výpadu (14.7), že je taková historická paralela oprávněná, protože takové nápady ohrožují liberální demokracii, vždyť se už dnes začíná přijímat myšlenka eutanázie, která genocidu Židů historicky a logicky předcházela.

Placák má pravdu, že je technokratické myšlení o řízení společnosti stále přítomné a v krizi se může stát velkým nebezpečím. Jako historik však jistě ví, že zhroucení kultivované středostavovské společnosti v Německu způsobila totální válka, následné zničující reparace, hyperinflace a světová hospodářská krize a nikoli eugenické myšlení, které nalézalo v konzervativní společnosti více odpůrců než příznivců. Přirovnávat proto jepičí a možná nepraktické snahy ulevit městu a snad i těm chudákům, kterým se ještě pomoci dá, s továrnami na smrt, je nedůstojné památky židovských obětí. Nakousl tím však podstatný problém, co vlastně ohrožuje liberální demokratickou společnost.

Evropa se ve dvou válkách a jedné studené zbavila dvou totalitních kolektivismů, vypadá to však, jakoby tíhla k druhému extremismu - bezbřehému liberalismu a toleranci. Není to tak dávno, co se na první místo kladla kázeň, kterou nahradil individualismus. Bezprostřední příčinou zhroucení lidské důstojnosti je mnoho, ale téměř vždy je chudoba jen dodatkem. Selhává solidarita extensivní rodiny a komunity (domovské obce). Weiss upozorňuje na oprávněný odpor, který smradlaví a agresivní bezdomovci vyvolávají, a hájí znechucení většiny občanů nad takovou degradací a ztrátou lidské důstojnosti jako něco přirozeného. O něco méně přirozená, ale o to víc hodna podivu je jistě opačná charitativní emoce, kdy se člověk snaží počáteční odpor překonat a projevit soucit nad zhrouceným lidským životem. Myslím, že v obou případech existují obě reakce společně.

Nejde však o individuální postoj. Stát a společnost nemůže uzákonit lásku k bližnímu a nemá právo nás dokonce ani nutit, abychom se stali lepšími než chceme my sami. To, že nás politickou korektností vede k pokrytectví, k zastírání pravdy a manipulaci s jazykem není zdaleka to nejhorší. Daleko horší je rozpad společnosti, který liberální a pečovatelský stát nepřímo podporuje. Vždyť už tím, že každé důsledky osobního selhání chce zaplatit (bezdomovectví stejně jako alkoholismus, drogovou závislost, rozvody, samoživitelky, lékařské selhání a pod.) a nerozlišuje mezi instancí poslední pomoci, jež mu přísluší (tradiční ochrana vdov a sirotků) a lidskými právy, které se mění na finanční požadavky považované za práva. Stát se postará! Takový stát individuálnímu duševnímu zápasu o vlastní důstojnost nepomáhá, naopak společnost korumpuje na nezodpovědná individua, dokonce jim bere navíc rodinné spojence a tím napomáhá ke ztrátě lidské důstojnosti. Byrokracie státu nemůže na rozdil od rodiny nikomu domluvit. Kde je dnes hrdost chudých lidí na soběstačnost?

Jednoduše řečeno charita má být individuální, protože je osobní obětí a dobrovolnou volbou. Navíc vedlejším důsledkem je možnost druhého reformovat. V životě společenství musí platit jiná pravidla – společenská. Stát má na prvním místě zajistit vnitřní smír a proto musí být na straně většiny, relativně zásadový a přísný, tak jako rodiče a škola. Proto byli tuláci a vagabundi kdysi trestáni občasným vězením. Jde o kompromis mezi veřejným pořádkem a tolerancí většinového zájmu na jedné straně a (nutně nedokonalou minimální) snahou pomoci na straně druhé. Jakmile se dnes ozve někdo na obranu většinové společnosti je napadán jako netolerantní. My však nemáme na výběr mezi dokonalým pořádkem a absolutní svobodou. Jestliže dnešní liberální stát neúnosnou podporou menšin toleranci většiny už dávno překračuje, tak přispívá k rozpadu společnosti a potom opravdu hrozí nějaká nová technokratická kontrarevoluce a vláda tvrdé ruky, která v krizi nastolí údajně většinový pořádek!

Lidové noviny 21. července 2010