Média musí být nepochybně kritická vůči každé vládě, té odporné nezbytnosti, musí její činy poměřovat tradiční morálkou a přízemním realismem, jinak bychom rezignovali na zlepšování světa a politici by nás brzy přivedli svými megalomanskými nápady a korupcí na mizinu. Někdy mám však neodbytný dojem, že je dnešní komentariát všude v Evropě, a to bez ohledu na politický předsudek, naprosto jednotný ve svém pesimismu a negativismu, jinými slovy až na malé výjimky (anglický Standpoint) není loajální vůči městu a reálnému světu a dokonce ani vůči sobě, jako by se divil, že jsme ještě nespáchali sebevraždu.

Příčin je jistě mnoho a největší z nich, je ztráta víry ve smysl a cíl vlastní civilizace, kterou už od “Velkého zlomu” šedesátých let (Fukuyama) nahrazuje celá plejáda náhradních miniideologií, které dohromady vytvářejí podivnou mlžnou atmosféru vágních leč zdánlivě korektních pocitů (o myšlenky už dávno nejde), tváří se moralisticky avšak na dně se krčí pesimistické obavy o budoucnost. Slyšíme o udržitelném (rozvoji), obnovitelných (zdrojích), bezpečné (energetice), a celé škále obran před (pandémií, emisí kysličníku uhličitého, obezitou, kouřením) a když tuto univerzální starostlivost spojíme s lidsko – právní rétorikou evropských politiků, ocitneme se v jakémsi jiném ideálním budoucím světě globálního lidstva, jehož má být Evropa zřejmě morálním předvojem.

Tento metahistorický svět se naplno projevil, jako reakce na zabití masového vraha Usáma bin Ládina. Zatímco Američané vyšli do ulic, aby oslavili spravedlnost, v západní Evropě se spustila lavina rozhořčení a znechucení nad takovou primitivní reakcí. Šlo prý jen o projev obscénní pomstychtivosti a další nebezpečný útok na Islám, ačkoli se před tím tvrdilo, že Al Kajda nemá se skutečným Islámem nic společného. Maně si vzpomínám na zcela přirozený úlevný pocit svých rodičů, když konečně zemřel Stalin a později byl dopaden Adolf Eichmann. Genocidní zločinec bin Ládin měl být postaven před soud (nejspíš evropský, který neuznává trest smrti), jenomže my nežijeme v ideálním světě a taková představa je politicky absurdní. Zaplať pámbu, že se tak nestalo, nepochybně by vypukly hysterické davové násilnosti v mnoha zemích a pravděpodobně by došlo i k vlně teroristických útoků.

Jistě je zavilá reakce místo radostí nad zneškodněním jednoho z největších nepřátel Západu také projevem dnes už tradičního antiamerikanismu. Vždyť třetina západních Evropanů se domnívá, že příčinou všeho zla ve světě jsou právě bojující Američané.

Odkud se bere dnešní pacifistická víra, že jsou války a konflikty dávno za námi, že si propagace lidských univerzálních práv a právo mezinárodní s terorismem samo poradí? Částečně to může být ovlivněno evropskou unionistickou integrační vírou, že jsou války v Evropě už na věky vyloučené a že tak bude časem s celým světem.
Pacifismus je jakousi kocovinou po prohrané nebo beznadějně vyhrané válce, kdy se hroutí společnost. Stalo se tak po první světové válce, kdy Západ propadl pacifismu a víře v nadnárodní Ligu národů. Podruhé, po té druhé, kdy za bezprecedentního růstu životní úrovně, se rozhodla postupně likvidovat svůj zbrojní arsenál a věnovat peníze na integraci a na budování sociálního státu. Západní generace šedesátých let (make love not war) chtěla jednou provždy s minulostí skoncovat – ve svých hlavách ovšem a proto žije v ahistorickém světě svých idealizovaných představ.

A nejen to! Náboženství, tradiční morálka a schopnost vážit realitu zdravým rozumem byly nahrazeny vírou v abstraktní právo a zákony a to i na mezinárodní úrovni (OSN), jež mají nahradit politiku. Dlouhodobý mír, prosperita/obezita a bezpečnost v Evropě vytvořily v hlavách mnoha lidí představu permanence – že tak bude navždy, přestože někdy za nocí idealistického rozumu obavy přetrvávají. Paradoxem však je, že náklady na evropskou obranu nesly a nesou Američané i malý Izrael. Proč jsou tedy nenáviděni? Protože jednají v sebeobraně v reálném, historickém světě válek a konfliktů, které evropský idealismus neuznává.

Týždeň, 30. 05. 2011