Mezi liberálně levicovými publicisty v Česku obzvlášť vyniká Václav Bělohradský. Vyznačuje se neobvyklou provokativní rétorikou, složitými myšlenkovými konstrukcemi, brilantními postřehy a ač se sám považuje za relativistu, mnohdy říká i nepříjemnou pravdu. Působí rozruch, protože pohotově reaguje na společenskou objednávku, tak jako teď, když se vládní ostentativně protikorupční koalice zmítá v korupčních skandálech a její strana Věci veřejné okrádání státních zakázek dokonce tajně plánovala.

Filosofující sociolog z Terstu chápe boj proti korupci jako mystifikaci, jako demagogické anti-politické heslo, které mobilizuje naivní lidový konsensus a má za cíl odvést pozornost od legálních vládních rozhodnutí, která často vedou k mnohonásobným ekonomickým ztrátám než obyčejný úplatek. Proto postuluje problém legality a legitimity. Korupce je podle něj patologie, asi jako drogy, alkoholismus či sebevraždy, a společenský nesouhlas je jen dávný ohlas křesťanské představy hříchu.

Bělohradský má pravdu, že diktátoři vždycky hájí likvidaci politiky potřebou zbavit se zkorumpovaných a rozhádaných (nefunkčních) politiků, příkladem můžou posloužit výroky Castra nebo Salazara. Není pochyb, že korupci chápeme jako hřích desatera, ale znal jej kupodivu i desatera neznalý Konfucius. Není však pravda, že je zlodějna, s výjimkou kleptománie, patologií (na rozdíl od komunistů dokonce soukromý majetek ctí). Vymýtit ji ale nelze, varuje profesor, je důsledkem složitých historických a kulturních příčin. Pravda, řádový rozdíl v korupci mezi Itálií, kde žije, a řekněme Skandinávií, je výsledkem dějin, je to však pravdy půl. Společnost nemá genetický kód dějin, není nikdy zcela determinována. Lidé chtějí právem nastolit politickou a justiční vůli viníky potrestat, jakmile je zla nad míru.

Nemůžeme pokrčit rameny a tvrdit, že nelze zavést transparentní státní zakázky! Dálnice by přece mohly stavět cizí firmy za mýtné, stát nemusí financovat dostavbu nukleárního Temelína, stačilo by kontrolovat výkupní cenu proudu v poměru k podobným zařízením jinde, elektrárny, železnice nebo nemocniční budovy a služby lze privatizovat. Vymlouvat se na historii prostě nejde. Jde jen o to zvýšit zlodějům náklady (bezpečnostní systém) a tvrdým postihem (justice) zastrašit ostatní, tak jako u všeho, co nelze vymýtit. Od převratu nebyl u nás nikdo za prokázanou korupci řádně potrestán. Politický zájem vysvětlit největší, každému zřejmé kauzy zbohatlých politiků a jejich poradců dodnes neexistuje, takové je to politikum. Jeden ekonom spočítal, že kdyby všechny české dálnice a státní stavební zakázky stavěli u nás od převratu drazí Němci, nemuseli jsme mít státní dluh (40 % HDP) a samozřejmě bychom měli všichni o dost vyšší životní úroveň. A co teprve, kdyby je stavěla korejská firma.

Bělohradskému však jde o něco jiného, chce nesouměrným porovnáním poukázat na pravé zlo: “Příčinou krize globálního kapitalismu není korupce, ale planetarizace lidských aktivit, protože mizí hranice mezi legálním a nelegálním jednáním… Demokratická politická moc má tři póly: pravidla, veřejné mínění a kulturu. Jak obnovit v epoše globalizace tuto hranici, když je stát redukován (legalita), stejně jako veřejný prostor (legitimita) a kultura (kritické vědomí) na pouhé nástroje bio/symbo/techno/logické moci globálního kapitálu?”

A jsme doma, k potěše extrémní levice i pravice, zlo je rozeznáno. Nadnárodní firmy (globální kapitál) se vymanily z moci státu. Že nadnárodní firmy využívají levnější práce, někdy laxnější ekologické podmínky, že se jako každý rozumný člověk vyhýbají daním, což vede k pozitivní daňové konkurenci mezi státy, o tom není pochyb. Ani, že některé využívají místní korupci, bez níž by nemohly podnikat. Tvrdit ale, že je státní politik vůči zahraničnímu kapitálu zcela bezmocný, že chudák neví, zda jedná v obecném zájmu nebo ne, je absurdita. To lze poměrně snadno spočítat a Němci či Skandinávci s tím na rozdíl od Jihoameričanů a Afričanů nemají žádné problémy. V korupčních státech se některé firmy chovají korupčně. Problém je opět jenom v prachobyčejném (dědičném) hříchu, v té jediné náboženské dogmatice, kterou lze skutečně dokázat, v onom prastarém pokušení obohatit se na úkor společnosti.

A krize globálního kapitalismu? Svobodný trh, místní stejně jako ten globální vytrhl sice miliardu lidí z bídy, ale protože je spontánní a nedokonalý, podléhá výkyvům a často také mylné hospodářské politice států. Hranice mezi legálním a nelegálním se možná posouvá, hranice mezi morálním a legálním nemizí nikdy. Profesorská krize globálního kapitalismu není nic jiného než stará marxistická nenávist vůči nedokonalému světu zastřená generalizujícími postuláty na zavádějících sociologických příkladech. Totální kritika světa, je vpodstatě ukrytá spiklenecká teorie, protože se opírá o neexistující antisvět. Dnes ovšem už bez zářných zítřků!