Nezákonné, vyděračské, politické, nedemokratické! Takových a podobných epitet na adresu odborů a a hlavně hlavní město paralyzující jednodenní stávky najdeme v médiích spoustu. Problém je v tom, že nám magistra evropské historie, od doby, kdy se ještě vedl zápas o slušné (mimochodem křesťanské) pracovní podmínky, nežebráckou mzdu a osmihodinovou pracovní dobu, zanechala v politickém organismu poněkud anarchický institut – odbory – a tím i kolektivní právo na stávku.

Nežijeme totiž v řecké ochlokracii (většinové demokracii holoty) ani pod vládou oligarchie, nýbrž ve smíšeném sytému voleb a dělby moci a omezené liberální demokracie, kde nejdůležitější složky jsou právě ty nevolené – především vláda neosobních univerzálních práv a svobod, ústavní soud, centrální banka, armáda. A k nim patří i tohle nepochopitelné privilegium na vzpouru proti zvolené reprezentaci v podobě stávky. Všechny vlády se pochopitelně snaží tohle „právo,“ omezit zákony na ochranu minimálního chodu společnosti a zároveň odpolitizovat, čili zúžit a vtěsnat je do ryze zaměstnaneckých vztahů, aby ztratilo svůj politický rozměr a co nejméně poškodilo společnost, svobody a práva ostatních. V tom případě by ovšem ztratilo svůj kolektivní rozměr a stalo se právem individuálním, téměř bezmocným a individuálně stávkující by byli trestání ztrátou zaměstnání. Jenomže o poškození (a někdy i vydírání) společnosti tady jde především, bezzubé stávky, by nikdy neměly úspěch.

Ta tam je doba mnohem chudší společnosti, kdy byl i sám pokles výroby chápán jako nepřijatelné poškození všech. Snažme se proto chápat tohle privilegium jako nutnou a užitečnou pojistku in extremis, jako menší zlo proti horšímu zlu hloupé a nezodpovědné politiky, zvláště v době, kdy vláda daňovou politikou vlastně rozhoduje o čistém příjmu každého zaměstnance. V 19. století stát vybíral daně velikosti tuzéru. Odpovězme si každý sám na otázku, zda opravdu nastala situace tak zlá, že vyžaduje extrémní protesty. Shodu asi nenajdeme, protože někoho bolí nebo rozčilují stávky více někoho méně. Někdo se dokonce raduje, protože je na stejné politické lodi jako parlamentní opozice a o žádných bolestivých reformách nechce ani slyšet.

Většina lidí se však dnes shodne, že jsou pokusy zcela zdiskreditované vládní koalice o reformu zdravotnictví, důchodů, školství a státních financí zpackané. A navíc ještě vyhrocené neschopností kompromisu ani ne tak s parlamentní opozicí, ta je proti všemu, ale s veřejností, která bez ohledu na pravolevý spor vidí tolik zjevných pitomostí, že si je vysvětluje jenom podivným mentálním světem financministra a mystifikátora Kalouska.

Jaký smysl má futurologické vyhrožování nekonečného prodlužování odchodu do důchodů všech bez výjimky, tedy i toho malého procenta lidí, kteří jsou v šedesáti udřeni fyzicky namáhavou prací? Jakou logiku má symetrie razantního zvýšení DPH v době globálního růstu cen potravin a energie, umocněné unijní politikou podpory drahých obnovitelných zdrojů? Proč zdaňovat kulturu, když je podstatou prosperity? Na podporu důchodců, kteří spolu s početnými rodinami a chudší příjmovou skupinou mají zaplatit výpadek státních financí? Řádný občan ví, že jsou reformy nutné, zvláště ve zdravotnictví, ale většinou jsou postavené na hlavu. Podstatou deficitu jsou v daleko menší míře sociální dávky a černá díra zdravotnictví než korupce a nafouklá státní byrokracie, armáda státních zaměstnanců (20 %), placená i leckde přeplacená z daní a státních dluhů. To s nimi se do státní sféry nastěhovaly už téměř zaniklé odbory. A nakonec i krize.

LN, 17. 06. 2010