Každá krize má své pozitivum, jen to dobré v tom špatném neumíme vždycky včas vypátrat. Řecký bankrot, který už dávno nastal, ale kvůli záchraně europolitického projektu nastat nesmí, snad ale nakonec vyjeví některé pravdy, přestože s věřícími je většinou potíž. Tu první a největší pravdu politický idealista nikdy nepochopí, vychází totiž z víry a neideologický pragmatismus, sama podstata rozumné politiky, mu je odporný.

Evropská unie, jako hospodářský prostor, bývala kdysi pragmatická, ale s Jacquesem Delorsem v ní převládli idealisté a na Řecku je to dodnes vidět. Před vstupem do unie (1981) šlo o chudou zemi, která se pomalu a vlastními silami vyhrabala z válečných ruin a občanské války s deficitem 22 % HDP. Zatímco evropští socialisté tehdy nafukovali státní deficity svých zemí, Řekové spláceli válečné dluhy a měli vyrovnané rozpočty. Navzdory Delorsovy ohromné “oblastní integrační pomoci” a masivním zemědělským dotacím, už o deset let později stál rozpočet státu rozkročen nad propastí ve výši 71 % HDP a průmyslová země nikde. Delors potřeboval řecké stejně jako anglické socialisty přesvědčit (a uplatit) pro podporu integrační unie. Podařilo se mu to a symbióza dotační korupce s řeckým historickým návykem klientelismu a podplácení nutným pro přežití v osmánském impériu vytvořila nejzkorumpovanější politickou třídu v unii. Pro slávu eura bylo Řecko přijato do eurozóny, ačkoli se vědělo, že má ještě větší deficit a že švindluje ještě víc než Itálie. Podle idealistické teorie mělo euro rozdíly v hospodářské produktivitě vyrovnávat. Je paradox, že právě staří matadoři a dokonce syn prvního premiéra strany Pasok, která se zasloužila o imunitu politiků před soudy a která má lví podíl na budování nafouklého státu, má teď privatizovat a vymýtit korupci. To je ovšem úkol nadlidský a na generace. A poučení? Idealismus unie je založen na dotacích, na nichž nelze budovat prosperitu, může jenom více či méně korumpovat. Právě zemědělské a strukturální dotace vábily státy do unie.

Řecko se teď nalézá v hospodářské a politické pasti. Zbankrotovat pro slávu eura a jeho politiků nesmí a medicína neustálých půjček zvyšuje dluhy rychleji než stačí pomalé špatně vynucené snižování byrokracie a nejrůznějších privilegií zvýšit produktivitu. Bývalý ministr financí Stefanos Manos se diví, že účetní z MMF na největší z černých děr rozpočtu vůbec nepřišli (lékárny a elektrárny). Místo snižování daní má břímě reformy (tak jako u nás) padnout i na daňové poplatníky, což povede k úpadku a je politicky nezodpovědné, jak vidíme na ulicích Athén.

Zoufalý francouzský nápad s “dobrovolnou restrukturalizací” řeckého dluhu v soukromých bankách na třicet let a na uklidnění německé veřejnosti, že nejde o dotace (pokud nejsou skryté), je riskantní, protože by je finanční trhy mohly považovat za bankrot a tím vystavili účet celé eurozoně (ECB). Finančně nedostatečný projekt, vždyť většinu dluhopisů drží ECB a řecké banky, bude dále zvyšovat řecký dluh. A tak nezbývá než vymýšlet další šibolety na prodloužení řecké agónie a uklidňovat Němce, že jim dluhová unie nehrozí. Idealismus unionistů totiž stále něco maskuje, je vlastně také korupční. Nedivme se proto, že se šíří konspirační teorie, že z pasti eura není úniku, neboť je to v zájmu německého exportu. Věří tomu bohužel i někteří němečtí politici, jako by tím chtěli zachránit svou dávno ztracenou prestiž.

Řecko solventní nebude dlouhodobě a pravda nakonec vyjde najevo. Jestli nakonec proti idealistům zvítězí, a dočkáme se opět normálního heterogenního hospodářského prostoru jako kdysi v EHS, je otázka. Jedno je jisté rostoucí dluhy jižní eurozóny zaplatí nakonec daňoví poplatníci v celé Evropě a možná, tak jako v Řecku půjdou do ulic. Většina Němců se už teď nachází v prvním psychologickém stádiu změny, kdy si říkají, jak jsme mohli být tak naivní, a v euroskeptickém Rakousku se už vidí Heinz – Christian Strache, předseda Svobodných, jako příští kancléř. Řecké drama už začalo, evropské nás teprve čeká.

LN 1. 07. 2011