Vypuklo léto. Zanechme nešťastnou Evropu, jak se dnes nešťastně říká Evropské unii, svému nešťastnému osudu, dluhová krize eurozóny (a potažmo unie) je nepochybně největší katastrofa v Evropě od poslední války a je zaviněná politickými inženýry, kteří chtějí vládnout přírodním zákonům hospodářství (odvozeno od slova hospodárnost) a nepochybně bude mít i nešťastný konec. Dotlačit a uvěznit evropské národy do fiskální dluhové unie přece nelze. Přesto už opět evropští politici, tváří v tvář narůstajícímu riziku nesolventní Itálie a Španělska rokují, jak toho nějakým trikem dosáhnout. V unii už od začátku panuje jediné pravidlo: když něco nefunguje, tak se toho držme - a s ještě větším úsilím! Na všechno tam mají jedinou medicínu: více integrace, více Evropy! Chtělo by se dodat s happeningovým umělcem Davidem Černým: a více entropy.

Věnujme se proto raději slunnému a svěžímu létu. Léto ještě neunavené pozdním žárem před námi rozevírá svou robustní, živelnou a nepochopitelnou plejádu nejen tvarů, barev a vůní, ale hlavně plodů a plodnosti samého bytí. Stromy, keře, tráva jsou ve své vyzrálosti a plném zenitu svého bytí jaksi stromovitější, keřovitější a travnatější než v období jarních příprav a podzimního úpadku. Tuhle plnost se pokoušeli od renesance do pozdního realismu vyjádřit velcí evropští malíři statických zátiší i extatických přímých štětců expresionismu (van Gogh, Utrillo, Vlaminck). Básníci to ale mají s přírodou ještě těžší. Rozkvetlé louky, kde každá lodyha, květina i list cosi nesrozumitelně mumlají, nám ve své letní rozmařilé šeptandě přece jen něco sdělují: nám nerozumíte a neporozumíte! Byli jste jednou provždy vytrženi z přírody a není pro vás cesty nazpět. Zbloudilci jste a ztratili jste cestu domů. Musíte si pomáhat, jak umíte. Můžete nám říkat, jak se vám zachce, třeba mateřídouško, protěži, rozmarýne, sedmikrásko, pomněnko, ale nás si neochočíte ani v květináči ani neoslavíte na oltáři světa. My jsme jen nepatrní poslové odjinud. Stavitelé chrámů to věděli a mířili daleko za nás i výš.

A všude nás teď zaplavuje neuvěřitelná plnost zralých plodů ve své přírodní nahotě. Těch nepochopitelných rozkoší papyl a těla. Je snad křehká růžová malina lepší než červená třešeň a rudé maso melounu srovnatelné s červení jahod? Tady už nejde o barvy a tvar, ale o nepopsatelný zázrak chuti. Někdy slyšíme o potížích víry v dnešním světě, ale copak lze věřit v existenci ovoce? Dítě musíme vzít za ruku a dovést je na místo, aby vidělo/vědělo (?) co to tady existuje. Zdánlivě samo a zázračně a pro nás roste a jak to chutná. Jen dítě dokáže být vděčné. Proto bychom se také měli neustále vracet do rozmanité očarované krajiny dětství, i kdyby se nám klamně zdálo, že to byla jen chudá periferie, neboť jenom tam můžeme obnovit svůj zrak.

Monumentální je sláva léta. I kdybychom nevěděli, že tahle modrá a zelená planeta bezpečně pluje vesmírným mořem jedů, pekelných teplot a mrazů, závratných a nelidských rychlostí v nepředstavitelném prostoru srážek, výbuchů a katastrof. Avšak ani zde dole, jak si někdy představujeme, nám žádná vědecká teorie nevysvětlí žilkovou mozaiku každého a vždy tak unikátního listu ani složitou strojovnu nepatrného lučního koníka. Zapomeňme na marné vyznavače mechanického vývoje od buňky až k lišejníku a dál až k osudové symfonii lidstva. Jsou jen prchavým svědectvím nicoty. Ponořme se raději do horké lázně smyslného léta, můžeme tak alespoň na chvíli odhodit svou abstraktní mozkovnu a ponořit se do jeho vlání a volání dálek. Láká nás k bezděčné zdánlivě nesmyslné pouti, abychom později uzavřeni v nečistém světě lidských artefaktů, nezapomínali, že máme pohrdat městem, abychom je možná jednou mohli reformovat.

Letní prázdniny nás volají do svého útěšného prázdna, k meditaci nad nepochopitelným bytím i k odpočinku, abychom pochopili, že nikdy nepochopíme. Vědci a kazatelé nám každý po svém ukazují v přírodě řád a rozum.

Léto nás zve, abychom v ne – smyslu, objevili hlubší smysl.

Pro časopis Týždeň
18. 07. 2011