Už několikátou noc tlupy převážně rčrnošských mladíků a dětí řádí v ulicích chudinských čtvrtí. K ránu si už gangy mladistvých troufly i na středostavovská zahradní předměstí. Jsou totiž pohyblivé, svolávají se twitterem, (esemesky BlackBerry mají zdarma), nečekaně se srocují a stejně nečekaně mizí. Zapalují domy i auta a hlavně rabují. Malé partyzántské guerily se čelním potyčkám s policejními těžkooděnci šikovně vyhýbají. Policie sice už zatkla několik stovek výtržníků, ale proti nočnímu řádění je zatím bezmocná a svolává posily. Živelné násilí se šíří i do ostatních velkých měst. Zasedá krizový štáb vlády - premiér, londýnský starosta a ministryně vnitra se spěšně vracejí z dovolené, aby zachránili rétorikou svoji kariéru. Dělat se moc nedá, až represe zesílí a nastane klid po bouři, nastanou i nevyhnutelné rekriminace. Uslyšíme prázdné moralizování, odsouzení násilností, nepochybně i příslib posílení policie a další sociální pomoci. Stranické potyčky se budou vést na hraně politické korektnosti.

Kdo za to může? Všichni, kteří nemusí myslet stranicky, to dobře vědí. Druhá a dnes už třetí generace přistěhovalců z karibských ostrovů, na rozdíl od čínských, indických či polských immigrantů, v liberální Anglii neprosperuje a ani štědrý pečovatelský stát jim významně nepomohl. Za to žijí v pasti zdevastovaných sídlištních sociálních bytů, v prostředí permanentně rozpadlých nebo rozpadávajících se rodinných vztahů, v otřesném amorálním světě, kde vládne machistický patriarchát, násilí, drogy a permanentní válka gangů mladých frustrovaných a nezaměstnatelných mužů. Vysoká nezaměstnanost se snoubí s vysokými demotivujícími sociálními podporami. Policie preventivně zasahovat nesmí a je demoralizovaná nařčením z rasismu, takže toleruje i to, co jinde neplatí. Sám jsem měl možnost v sedmdesátých letech na učitelské praxi do života takové čtvrti nahlédnout. Policie musela žáky (i žákyně) před vstupem do školy odzbrojit, především zabavit vystřelovací nože (flick knife) a při vyučování vyšších ročníků (tak od 13/14 let), šlo už jen o udržení minimálního pořádku než bude frustrovaná mládež moci opustit (konečně!) povinnou školu, ze které neexistoval vyhazov, který by kolektivní mentalitu podstatně zlepšil. Nevládl ředitel, ani pravidla, nýbrž bezuzdný teror mladistvých gangů. Podpora rodičů nulová. Bylo přímo tragické pozorovat dychtivé a někdy i talentované žáky nižších ročníků, jak za rok za dva spadnou do apatie kolektivního marasmu.

Teď, kdy budou v Londýně počítat stamilionové škody, by měla politická elita začít konečně přemýšlet, co s tím. Ovšem jinak, nově a pragmaticky, když starý model multikulturalismu, čili sousedské snášenlivosti narazil na svůj limit a sociální pomoc selhává. Vštěpovat náboženskou morálku, jak to dělávali misionáři a kazatelé 19. století vláda nemůže, ale sociálně patologické ghetto by měla rozbít. Státní podpora by měla vést k emancipaci, čili ven z pasti ghetta, a nikoli být vázaná na sociální byty. Sociální dávky by měly být především formou pracovních míst, vždyť na každou nabízenou nekvalifikovanou práci v chudinských čtvrtích je v průměru okolo padesáti zájemců. Že pro pologramotné místa nejsou? Tak se mají třeba uměle vytvořit. Jinak nezbývá než nákladná represe a život všech v neustálém ohrožení.

Psáno pro deník E15