Rabijácké kravály a rabování v chudinských čtvrtích v Londýně a v šesti dalších městech po pěti dnech nakonec posílené jednotky policie po počáteční defenzivě porazily. Zanechaly po sobě pět mrtvých, stovky zraněných a více než tisíc mladíků a dětí před soudy, které teď pracují ve dne v noci. A samozřejmě škody materiální – stovku spálených domů a několik stovek vyrabovaných, rozmlácených obchodů a vyhořelých aut.

Náklady, které v případě selhání policie, musí zaplatit zadlužený stát, se odhadují nejméně na 200 milionů liber. Ticho po bouři teď v šokované zemi zaplnila bouře slov. Vláda a opozice, čili liberální levice a liberální pravice, musí na otázku – kdo za to může, vyhrát u voličů politickou při. Je to přece jejich kariérní chleba. Na koni je teď samozřejmě premiér, který jako vůdce strany zákona a pořádku viditelně ožil, slibuje represi a sociální reformu dávek. Zastydlá opozice se zmůže jen na kritiku bezvýznamného 6% plánovaného snížení výdajů na policii. V parlamentu je slyšet neslyšný hněv lidu.

Jenomže, jak dál, sociálně patologická ghetta přistěhovalců tu jsou už celá desetiletí a nikdo si jich nevšímal? Tottenham, který vybuchl jako první, má největší procento karibských přistěhovalců, kteří se spojili v “multikulturní” shodě s gangsterskou subkulturou, jež tu existovala už před nimi. Relativně štědrý sociální stát jim umožňuje bezpracný chudý život na podpoře, nikoli však luxus, který vidí v každé výloze. A bohatá hedonistická společnost, která je obklopuje a zahlcuje reklamou, á la “co chci, to chci hned” či “odvaž se, nevaž se”, jim neumožňuje získat práci ani kreditní kartu. Otřesné školy, kde nevládne ředitel ani pravidla a do jejichž fasád a vybavení investovaly předchozí vlády milióny, je nenaučí ani pořádně číst, natož ovládnout minimum technologie nutné i v podřadném zaměstnání.

Rozvrácené rodiny absentujících otců, neposkytují vzor, ten poskytne nanejvýš kult popových vulgárních bezuzdných zpěváků a celebrit, ale hlavně vůdci kriminálních gangů, tak jak to pamatují už ze školy. Takové obce jsou v pasti bludného kruhu morálního relativismu, násilí, zločinu a drog. Sociální pomoc, na kterou věří liberální levice, tady nic nezmůže, spíš naopak. Matky samoživitelky si v případě finanční potřeby pořizují další dítě bez otce. A represe? Ta tady rovněž nefunguje. Po násilných bouřích s rasistickým podtextem v Brixtonu před třiceti lety měly všechny reformy policie jediný cíl – chránit a pomáhat, což ovšem znamenalo vyhnout se konfliktu s chráněnou “komunitou”. Ochrana majetku a dopadení pachatele platilo až na posledním místě a nedodržení byrokratických pravidel hrozilo policistovi disciplinárním řízením. Místo barvoslepé spravedlnosti nastoupila politika zvýhodňující barvu. Antidiskriminační politika nahrávala gangsterům.

Ztracenou agresivní generaci najdete v sobotu večer u pubů a diskoték i v relativně středostavovských čtvrtích po celé Anglii, protože rozvrácené rodiny, extrémní individualismus a mizerné školy jsou všude. Liberalismus ničí manželství, výchovu, národ – a nakonce může zničit i tu nepochopitelnou a úžasnou věc jakou je svoboda. Proto chce ministr Ian Duncan Smith vrátit do škol (i do společnosti) občanské ctnosti – píli, respekt k sobě a druhým, decentnost, odvahu, disciplínu, altruismus, odpovědnost a povinnosti vůči společnosti, atd. Vláda zakládá školními odbory nenáviděné “svobodné akademie”, kde mají mít hlavní slovo rodiče. Je to návrat dvojího školního státního systému, první pokus vrátit se zpět, jak to učinilo Švédsko. Jenomže normativní společnost zaniká a nebude snadné nastolit disciplinu a podřízenost kolektivním většinovým hodnotám, na níž společnost stojí, a kterou dnešní antinacionalistický liberalismus absolutním vyzdvižením jedince neuznáva.

Levice má ale také svou pravdu – sociální rozdíly se radikálně zvětšují. Je krize, většina lidí chudne a zpupné chování astronomicky bohatých bankéřů a podnikatelů, mnohdy neplatících ve své zemi daně, začíná být skandální. Není pochyb, že paušální dávky vázány na sociální byty udělaly z ghetta past a nevedly k emancipaci. Má-li se však patogenní společnost rozbít, je nutná masivní sociální pomoc. Že pro pologramotnou zkaženou mládež práce není? Tak se bude muset třeba i uměle vytvořit. Nakonec to přijde laciněji než nákladná represe a život všech v neustálém ohrožení. Jen jestli to ideologická pravice pochopí?

Jednu věc v Anglii nechápe snad nikdo. Jak je možné, že stát nedokáže (nebo nechce) zarazit přistěhovalectví. Sám tomu nerozumím. Cožpak je občanství právo a nikoli privilegium?

LN 17. 08. 2011