Je dobře stát stranou, když ostatní šílí
Zabývat se hloupostmi je jistě hloupost. Když ale hloupost pronášejí lidé inteligentní a dokonce relativně vzdělaní, tak to má pravděpodobně, v případě, že se nezbláznili, nějakou hlubší společenskou příčinu, která stojí za úvahu. Často jde ovšem jen o slovesný výron, podebraný emocí, tak jako ten, na nějž jsem několikrát v médiích v souvislosti s eurokrizí nedávno narazil. „Velká potíž světa“ jsou prý lidé, kteří teď do omrzení omílají, že měli pravdu. Čili lidé, kteří nyní, když se eurozóna hroutí, mají škodolibou radost, protože vždycky věděli, že euro fungovat v Evropě národních států (zájmů) nemůže bez společné fiskální, nadnárodní politiky. A k tomu prý nebylo zapotřebí valné „jasnozřivosti“, šlo o pravdu triviální, a po bitvě, každý generálem.
Velká potíž světa, opravdu? Vždyť lidé, trpící na tuhle schadenfreude téměř neexistují a i kdyby existovali, jejich hloupý pocit vis-á-vie největší evropské tragédii od války by na věci samé nic nezměnil. Tady jde především o bytosti existující zástupně v hlavách euroideologů, kteří nehodlají připustit svůj kardinální omyl a proto si vymysleli obětního beránka. Jak příkladný postoj naproti tomu vyjadřují ještě donedávna zastánci eura mezi prominentními publicisty v Anglii, jako Max Hastings či Mathew Paris, kteří dnes stejně jako bývalý předseda liberální strany Paddy Ashdown, jsou schopni pod tlakem empirických faktů (důkazů) přiznat svůj omyl a přimlouvají se za postupné rozpuštění eurozóny.
Svatá naivito! To neznají sílu ideologie. Tahle triviální pravda vyžadovala velkou jasnozřivost a vyžaduje ji i dnes, kdy už by měl být každý generálem po bitvě. Byl jsem kdysi asi tak před pěti šesti lety pozván na jakési mezinárodní sympozium evropské mládeže, kterému předsedal Jiří Pehe, a se svým názorem jsem byl totálně izolován, tahle triviální pravda byla naprosto nepřijatelná. Bylo zapotřebí odvahy a také za ni platit. Už mě rovněž nikdy na podobné konference nikam nezvali. A víte, co jsem tehdy zjistil? Že všichni ti mladí buď studovali jakási politologická eurostudia a těšili se na kariéru v unii anebo pracovali pro nadace, které z Bruselu dostávaly peníze. Na mysl se vtírá otázka, „zda není obtížné, aby porozuměli lidé, kteří jsou placeni za to, aby nerozuměli“ (Upton Sinclair) a zda o to více to neplatí o funkcionářích unie, kteří požívají astronomické (nezdanitelné) platy.
Proč je ale tahle nepříjemná triviální a jasnozřivá pravda problém i dnes? Protože jednoduchá ekonomická pravda zní: kdyby nesolventní státy mohly devalvovat a nemusely bojovat za fixní kurz, který vždycky všichni v historii prohráli, tak by Řecko nemuselo snižovat platy, nerostla by nezaměstnanost a nedocházelo k sociálním nepokojům? Jenomže naši vládci, žijí pod diktaturou ideologie, a žádný diktátor nikdy nepřipustí změnu kurzu. Ze všech špatných řešení by bylo zapotřebí jedno: postupně rozpouštět měnovou unii a vysvobodit slabé státy z pasti eura, aby mohly opět exportovat a stát na vlastních nohou. Bez dotací, bez přerozdělování. Ale kdepak! Jsme všichni zadluženi, tak ještě větší dluhy – mluví se, že by euroval měl snad mít místo 440 miliard dva bilióny. Chtějí odsoudit celou generaci ve středozemí na deflaci, vysokou nezaměstnanost a bídu. A severní také nemálo zadlužené státy k masivnímu zdanění, útlumu ekonomie a nižší životní úrovni. První známky, že to zřejmě nepůjde tak lehce jsou už tady. V Německu začátkem roku na protest proti dluhové unii podal demisi guvernér Bundesbanky a bezkonkurenční kandidát na šéfa ECB Axel Weber, nedávno z podobných důvodů rezignoval hlavní ekonom Evropské centrální banky Júrgen Stark a nový šéf Bundesbanky Jens Weidmann, ještě před měsícem hlavní ekonomický poradce kancléřky, teď rozhodně vystupuje proti dluhové unii. Za nimi stojí čím dál rozhorlenější veřejné mínění (cca 70 %).
Samozřejmě, že se bude možná ještě dlouho a navzdory vší realitě integrovat. Unie se bude i nadále navzájem zadlužovat, ale jen do doby, než se ekonomicky nebo politicky celá věc nezhroutí. A neříkete mi zá pár let, až bude opravdu zle, že jste tuhle triviální pravdu vždycky věděli! A nevyčítejte už nikomu, že měl smutnou pravdu!
Velká potíž světa, opravdu? Vždyť lidé, trpící na tuhle schadenfreude téměř neexistují a i kdyby existovali, jejich hloupý pocit vis-á-vie největší evropské tragédii od války by na věci samé nic nezměnil. Tady jde především o bytosti existující zástupně v hlavách euroideologů, kteří nehodlají připustit svůj kardinální omyl a proto si vymysleli obětního beránka. Jak příkladný postoj naproti tomu vyjadřují ještě donedávna zastánci eura mezi prominentními publicisty v Anglii, jako Max Hastings či Mathew Paris, kteří dnes stejně jako bývalý předseda liberální strany Paddy Ashdown, jsou schopni pod tlakem empirických faktů (důkazů) přiznat svůj omyl a přimlouvají se za postupné rozpuštění eurozóny.
Svatá naivito! To neznají sílu ideologie. Tahle triviální pravda vyžadovala velkou jasnozřivost a vyžaduje ji i dnes, kdy už by měl být každý generálem po bitvě. Byl jsem kdysi asi tak před pěti šesti lety pozván na jakési mezinárodní sympozium evropské mládeže, kterému předsedal Jiří Pehe, a se svým názorem jsem byl totálně izolován, tahle triviální pravda byla naprosto nepřijatelná. Bylo zapotřebí odvahy a také za ni platit. Už mě rovněž nikdy na podobné konference nikam nezvali. A víte, co jsem tehdy zjistil? Že všichni ti mladí buď studovali jakási politologická eurostudia a těšili se na kariéru v unii anebo pracovali pro nadace, které z Bruselu dostávaly peníze. Na mysl se vtírá otázka, „zda není obtížné, aby porozuměli lidé, kteří jsou placeni za to, aby nerozuměli“ (Upton Sinclair) a zda o to více to neplatí o funkcionářích unie, kteří požívají astronomické (nezdanitelné) platy.
Proč je ale tahle nepříjemná triviální a jasnozřivá pravda problém i dnes? Protože jednoduchá ekonomická pravda zní: kdyby nesolventní státy mohly devalvovat a nemusely bojovat za fixní kurz, který vždycky všichni v historii prohráli, tak by Řecko nemuselo snižovat platy, nerostla by nezaměstnanost a nedocházelo k sociálním nepokojům? Jenomže naši vládci, žijí pod diktaturou ideologie, a žádný diktátor nikdy nepřipustí změnu kurzu. Ze všech špatných řešení by bylo zapotřebí jedno: postupně rozpouštět měnovou unii a vysvobodit slabé státy z pasti eura, aby mohly opět exportovat a stát na vlastních nohou. Bez dotací, bez přerozdělování. Ale kdepak! Jsme všichni zadluženi, tak ještě větší dluhy – mluví se, že by euroval měl snad mít místo 440 miliard dva bilióny. Chtějí odsoudit celou generaci ve středozemí na deflaci, vysokou nezaměstnanost a bídu. A severní také nemálo zadlužené státy k masivnímu zdanění, útlumu ekonomie a nižší životní úrovni. První známky, že to zřejmě nepůjde tak lehce jsou už tady. V Německu začátkem roku na protest proti dluhové unii podal demisi guvernér Bundesbanky a bezkonkurenční kandidát na šéfa ECB Axel Weber, nedávno z podobných důvodů rezignoval hlavní ekonom Evropské centrální banky Júrgen Stark a nový šéf Bundesbanky Jens Weidmann, ještě před měsícem hlavní ekonomický poradce kancléřky, teď rozhodně vystupuje proti dluhové unii. Za nimi stojí čím dál rozhorlenější veřejné mínění (cca 70 %).
Samozřejmě, že se bude možná ještě dlouho a navzdory vší realitě integrovat. Unie se bude i nadále navzájem zadlužovat, ale jen do doby, než se ekonomicky nebo politicky celá věc nezhroutí. A neříkete mi zá pár let, až bude opravdu zle, že jste tuhle triviální pravdu vždycky věděli! A nevyčítejte už nikomu, že měl smutnou pravdu!