Staronová vláda EU je velmi výkonná - po irské, portugalské, španělské (ta to vzdala předem), slovenské a řecké – zlikvidovala teď i vládu italskou, když se na její dluhopisy vrhly trhy a zdražily dluh nad splatitelnou úroveň sedmi procent. Zemské vlády eurozóny (státy se už neříká) musí poslouchat a ti, kteří si ještě hrají na neřízenou demokracii – volby, referenda nebo plebiscity – jako řecký premiér, jsou buď poněkud natvrdlí nebo nevědí, co činí. Pro čtenáře, kteří poloneoficiální nejvyšší říšskou radu (GdF – Group de Francfort) neznají (jedná za zavřenými dveřmi), tvoří ji osm členů: Merkelová, Sarkozy (ÚV Merkozy) Lagardeová (MMF), Draghi (ECB), Barroso (šéfkomisař komisařů EU), Juncker (Eurogroup), Herman van Rompuy (prezident) a Olli Rehn, (eufinanckomisař).

Stěžovat si, jako Angličané, že se Evropa vrací do časů Bourbonů, je směšné a je vidět, jak ti ostrované kontinentu vůbec nerozumí. Evropa teď potřebuje ještě více Evropy, integrace neintegrovatelných, a proto potřebuje silnou nevolenou vládu, která prosadí kázeň. Co chtěl dokázat tragikomický Papandreu výrokem, že “v napjaté době rostoucího znepokojení Řeků, že už nerozhodují o vlastní zemi, mělo být vyhlášení referenda úklonem vůči demonstrantům, aby alespoň aktem přímé demokracie sami rozhodli?” Dlužníci přece nemohou rozhodovat o nerozborném solidárním euru a Unie je vyšší ideál než aténská demokracie. Lid jižní Evropy, to jsou nezodpovědní hlupáci; vlády se u nich střídají jak počasí, z dluhů si pomáhají inflací/devalvací a když to teď v disciplině eura už nejde, neumí jejich politici razantně snižovat stavy úředníků, platy a důchody ani zvyšovat daně. Jak může lid rozhodovat o škrtech, které dopadají na jeho hlavu? Nejlépe bude, když v těchto neschopných státech zrušíme parlamentní opozici a zavedeme jednotné vlády národní fronty. V zadních lavicích necháme sedět pár politických extremistů a bude vystaráno.

Problém s touto argumentací je dvojí. První se týká poválečné představy, že nevázaná liberální demokracie, na rozdíl od anglosaských zemí, v Evropě fungovat nemůže. Démos přece mnohdy propadal vábení nacionalismu, fašismu, nacismu i komunismu a dal to leckde najevo ve svobodných volbách. A proto musí být hloupé národy navzájem svázány nadnárodní vládou do tábora míru a solidarity. Ať se naučí poslouchat. Proti stojí aristotelská námitka, že moc korumpuje, nekontrolovatelná vláda (oligarchie) je špatná z principu a proto mají raději nedokonalí lidé o svém osudu rozhodovat. Nepochybně se lid občas chová příšerně, ale krize vytvářejí většinou ještě hloupější politici. Nepochybně se toho v demokracii moc neprosadí a už vůbec ne nějaké ideály. Nekontrolovaná vláda krade a znamená nesvobodu.

Druhý problém se týká politické racionality. Na osvícené vládě elity (GdF) v dnešní krizi lidem víc než problém nadvlády (eufemisticky demokratický deficit) vadí iracionalita zoufalých ideologů. Někdo to nazval vítězstvím ducha nad hmotou. Nebyla snad rizika společné měny známá? Všechny historické měnové unie mezi státy se rozpadly, Evropa nemůže být Spojenými státy (jednoho politického národa), ale unionisty budovatele realita nezajímala. A nezajímá ani dnes. Řekové nesměli ven z eurozóny, dluh jim ale odpuštěn být nemohl – nejdříve drastická redukce a dieta. Diktát škrtů je tvrdě deflační, snižování umělé zaměstnanosti i platů snižuje ceny s opožděním a málo, hospodářství se propadá. Nevadí. Je nezbytná monumentální psychologicky nestravitelná redukce zbytnělého státu a desetiletí bídy. Kapitál prchá a schopní emigrují. Odbory zaměstnanců se proti propouštění (100 000) divoce bouří, vždyť mají ústavně garantovaná pracovní místa. A pod diktátem se pracuje ještě liknavěji (podle pravidel) a s vybíráním daní i s privatizací státního majetku se nepohne. Řekové pasivní odpor perfektně ovládají. Propad se už letos odhaduje na 10 % HDP a státní dluh se navzdory odpisu (30 %) novou půjčkou ještě o 30 miliard zvýší. Pomalý řízený bankrot vyvolává nacionální vášně, proti kterým kdysi Unie vznikla.

A tuhle medicínu teď chtějí naordinovat Itálii, na jejíž dluhy by Unie musela vyvolat celoevropskou inflaci? Není divu, že se šíří nadějné chýry, že na tajných jednáních říšské rady se snad chystá rozdělení eurozóny. Je možné, že by ideologie nakonec přece jen padla?

Týždeň 14. 11. 2011