Katastrofální půvab optimismu
V diskusích o krizi eura se u nás často ozývají mudrlantské hlasy nabádající aktéry, čili evropské politiky, aby zachraňovali a urychleně integrovali unii, protože jde o mír, o evropskou solidaritu, o budování společného státu a další ušlechtilé ideály, a zároveň straší rozpadem společného trhu a světovou hospodářskou krizí.
Je marné vysvětlovat, že ani optimismus (naděje - matka hloupých) ani pesimismus (bude hůř) do rozumného uvažování o světě nepatří. A dokonce že ani velké ideály do politiky nepatří, protože se za nimi skrývá ta nejhorší korupce, korupce myšlení bez nepříjemných fakt.
Krize společné měny není krizí unie (sedmadvacítky) ani společného hospodářského trhu, ani (ještě) budování společné technokratické vlády (ta teprve přijde) a až na ztrátu prestiže eurokratů je to krize zadlužených tzv. sociálních evropských států, které celá léta úspěšně balamutily světový trh svou nerozbornou měnou, jež umožňovala hlavně ale nejen těm méně výkonným, aby se zadlužovaly za laciný německý úrok. Věřitelé nejprve přestali věřit Řecku a teď, když už stoupá úrok na dluhopisy Holandska, Rakouska i Finska, věří už jen osamocenému Německu.
A všichni teď na chudáky Němce křičí a to nejen z Unie, ať společnou měnu zachrání a zaplatí. Ať se vykašle na smlouvy, ústavu i demokracii a odsouhlasí eurobondy nebo povolí evropské centrální bance neomezeně chrlit peníze čili skupovat všechny dluhopisy. Cožpak Itálie nebo Francie své tzv. strukturální problémy (zkostnatělý pracovní trh a přebujelý stát) můžou vyřešit přes noc?
Nic divného, že v Německu teď zuří divoké diskuse. Na jedné straně eurooptimistická vláda, která chce zachránit euro za každou cenu, a na druhé Bundesbanka, obchodní komora, většina ekonomů i ústavní soud a za nimi z inflace vyděšený lid. Sorry, z pasti eura dobré řešení neexistuje. Jakmile se tabu opuštění eurozóny jednou prolomilo, investoři se začali zbavovat dluhopisů a dluhy států narůstají. Nedůvěra vůči eurozóně se šíří a začíná ovlivňovat i postavení eura a investic do eurozóny. Tady už nejde o dluhovou krizi, nýbrž o krizi měnovou. Ti nevýkonní se z deflace k výkonnosti v kazajce eura nikdy neproberou. A dokud se Německo nerozhodne pro inflaci, bude tlak na rozpad sílit. Jenomže mírná inflace nesolventnímu jihu nepomůže a velká rozloží hospodářství severu.
A i když to víra nechce připustit, je experiment eura odsouzen k záhubě. Buďme umírněnými optimisty, že bude krach katarzí a krokem zpět ke svobodnému pragmatickému hospodářskému společenství bez ideologie. Něco tak pozitivního by budovatelé Unie dobrovolně nikdy nepřipustili.
Je marné vysvětlovat, že ani optimismus (naděje - matka hloupých) ani pesimismus (bude hůř) do rozumného uvažování o světě nepatří. A dokonce že ani velké ideály do politiky nepatří, protože se za nimi skrývá ta nejhorší korupce, korupce myšlení bez nepříjemných fakt.
Krize společné měny není krizí unie (sedmadvacítky) ani společného hospodářského trhu, ani (ještě) budování společné technokratické vlády (ta teprve přijde) a až na ztrátu prestiže eurokratů je to krize zadlužených tzv. sociálních evropských států, které celá léta úspěšně balamutily světový trh svou nerozbornou měnou, jež umožňovala hlavně ale nejen těm méně výkonným, aby se zadlužovaly za laciný německý úrok. Věřitelé nejprve přestali věřit Řecku a teď, když už stoupá úrok na dluhopisy Holandska, Rakouska i Finska, věří už jen osamocenému Německu.
A všichni teď na chudáky Němce křičí a to nejen z Unie, ať společnou měnu zachrání a zaplatí. Ať se vykašle na smlouvy, ústavu i demokracii a odsouhlasí eurobondy nebo povolí evropské centrální bance neomezeně chrlit peníze čili skupovat všechny dluhopisy. Cožpak Itálie nebo Francie své tzv. strukturální problémy (zkostnatělý pracovní trh a přebujelý stát) můžou vyřešit přes noc?
Nic divného, že v Německu teď zuří divoké diskuse. Na jedné straně eurooptimistická vláda, která chce zachránit euro za každou cenu, a na druhé Bundesbanka, obchodní komora, většina ekonomů i ústavní soud a za nimi z inflace vyděšený lid. Sorry, z pasti eura dobré řešení neexistuje. Jakmile se tabu opuštění eurozóny jednou prolomilo, investoři se začali zbavovat dluhopisů a dluhy států narůstají. Nedůvěra vůči eurozóně se šíří a začíná ovlivňovat i postavení eura a investic do eurozóny. Tady už nejde o dluhovou krizi, nýbrž o krizi měnovou. Ti nevýkonní se z deflace k výkonnosti v kazajce eura nikdy neproberou. A dokud se Německo nerozhodne pro inflaci, bude tlak na rozpad sílit. Jenomže mírná inflace nesolventnímu jihu nepomůže a velká rozloží hospodářství severu.
A i když to víra nechce připustit, je experiment eura odsouzen k záhubě. Buďme umírněnými optimisty, že bude krach katarzí a krokem zpět ke svobodnému pragmatickému hospodářskému společenství bez ideologie. Něco tak pozitivního by budovatelé Unie dobrovolně nikdy nepřipustili.