Šéf evropské nomenklatury Barroso měl v úterý před týdnem právě před obědem s Jacquesem Delorsem (otcem společné měny), a tak se možná o něco víc rozčílil na holandskou komisařku Neelie Kroesovou za logický výrok, že odchod Řecka z eurozony neznamená kolaps eura. “My ale v eurozóně Řecko chceme, od začátku tvrdíme, že je euro klíčové pro celý evropský projekt.”

Ano, od začátku bylo především známo, že jde o ekonomický omyl, že jej politická vůle sice prosadit může, ale vnější devalvaci měny musí nahradit jiným mechanismem, čili devalvací vnitřní (deflací), vynuceným poklesem mezd, státních výdajů a v prodlouženém čase i snížením cen a nominálním zvýšením výkonnosti, jak se o to teď pokouší německý diktát. Po krizi už víme, že to je velmi bolestivé, politicky na hraně únosnosti a v případě Řecka nemožné. Co jsme ale nevěděli, je přímo nukleární rozsah škod, jež společná měna produkuje. Je to vidět na příkladu fiskální disciplíny severských států (Pobaltí a Irska), často dávané za příklad nerozvážným Jižanům. Shrnuji ze studie bruselského Centra pro reformu EU:

Z nejvyšší hodnoty na nejnižší klesla produkce v Irsku o 13 %, v Litvě o 17%, v Estonsku o 20% a v Lotyšsku o 24 % - Estonsko a Lotyšsko získaly zpět polovinu své předkrizové roční produkce, Litva asi třetinu, ale globálně exportní a výjimečné Irsko (americká letadlová loď v Evropě) stagnuje a hrozí mu nová vlna recese. Domácí poptávka vystrašených konzumentů klesá totiž rychleji než HDP, neboť návrat k vyrovnané zahraniční bilanci není výsledkem konkurenceschopnosti a exportu díky zlevnění měny, ale radikálním snížením importu. Pokles domácí poptávky se pohybuje mezi 23 % a 28 % a nelze si ani představit, co by to znamenalo v eurozóně (- 8 %), kde Španělsko a Itálie tvoří 30 % HDP, a jak by to snášely bankovní a veřejné finance všech ostatních států eura.

Ale ten nejotřesnější důvod, proč nemohou být tyto státy příkladem, je rostoucí emigrace, Irsko – 76 000, Litevsko - 83 000 (do dubna 2011). Jaká je to nejen ekonomická tragedie pro malé zhruba čtyřmilionové společnosti, si umí každý představit, a do dnešního dne je úbytek schopných a talentovaných možná okolo sto tisíc. Je to jako by z Československa 1968/69 neodešlo 150 000 lidí ale dvakrát tolik. Extrapolací těchto čísel by nám po takové medicíně vyšlo zhruba dva miliony italských a španělských utečenců, kteří se na rozdíl od seveřanů z eurozóny už tak snadno nedostanou. Klade se otázka, zda takový masakr společnosti vůbec může postavit hospodářství na nohy. Na základě těchto faktů je vidět, že bylo zavedení eura politický zločin.

Studie ukazuje na hluboký strukturální problém eura. Zrušení měnového kurzu a podprůměrná úroková míra eurozóny (ECB) přehřívá ekonomiky rostoucí rychleji (chybí automatická brzda revalvace) a proto nemohou ty podstatně vyspělejší, avšak také relativně stagnující (Německo, Holandsko) nikdy dohonit. Euro tudíž není svorníkem solidarity, nýbrž příčinou ekonomického rozkolu. Německo bohatne a ti, co je doháněli i s vyrovnaným rozpočtem (Irsko, Estonsko, Španělsko) si v euru nutně zadělali na krizi. Teď, po vychýlení hospodářské rovnováhy je nutnost vnitřní devalvace celého hospodářství tragicky dlouhodobá (nestačí jen vyrovnat státní deficit a snížit cenu práce), společnost se hroutí, a to způsobí ohromné dlouhodobé ztráty. Devalvace měny by znamenala okamžitou externí poptávku, nákupní turistiku z okolních států a investice do produkce ergo příjmy do státního rozpočtu.

Za politickým omylem společné měny se také skrývá rozšířené mínění, že ekonomie je jen lidský výmysl, něco jako hra s libovolně určenými pravidly. Jistě, více nebo méně fungujících systémů je mnoho, ale všechny stojí a padají na zákonitosti základních lidských potřeb a přirozenosti ve světě omezených zdrojů.

LN. 10. 2. 2012