Nobelova cena za mír Evropské unii vyvolala všude (zvláště v Norsku) uštěpačné, satirické i rozhořčené komentáře, jen těch pozitivních bylo poskrovnu. Je totiž komické dávat cenu za příspěvek k složitým podmínkám mírového uspořádání a to instituci, která se mírem ohání už nějakých 40 let a přitom způsobila největší svár v Evropě od druhé války. Mír je, jak každý ví nebo by měl vědět, výsledkem mnoha historických a politických sil, často bezejmenných, většinou nemírových. Byl mírotvorce Gorbačov (jenž ji dostal) nebo Reagan? Chamberlain mnichovského míru nebo Churchill, který požadoval včasný ozbrojený zásah proti Hitlerovi? Neměli snad pacifisté lví podíl odpovědnosti za povzbuzení Hitlerových válečných ambic? Mír ale nemusí být vůbec pozitivní, jak dokládá Pax Romana po likvidaci římské republiky, nebo jak si jej pamatují pamětníci Tábora míru a socialismu.

Mírová cena se od počátku z komplexu vynálezce dynamitu uděluje především za pacifismus a idealismus. Americký prezident se ani nestačil v úřadu rozkoukat a už ji obdržel, aby se činil a svět odzbrojil. Vedle pacifistů a politiků (Arafat, Le Duc Tho, Kissinger, Al Gore) se také uděluje méně kontroverzním aktivistům, kteří usilují o nenásilnou změnu zločinného režimu, většinou ale z pozice levicové ideologie, antikomunisté nebo duchovní nejsou pro norskou komisi většinou přijatelní. I těch známých, na rozdíl od tisíce vězňů Gulagu a čínských táborů, kteří nemohli být oceněni, je velmi mnoho, namátkou Ghándí, Jan Pavel II., Havel, Marčenko, Vl. Bukovskij, Ratušinská nebo Sadunaite.

Problém udělení ceny EU je však i z hlediska její bizarní tradice zcela odlišný. Byla udělena instituci, která sama sebe považuje za svorník míru, spolupráce a bezpečnosti, jejíž mírové symboly jsou rozsety po všech budovách unie a jejíž politici si vpodstatě sami sobě udělují cenu Charlemagne za (mírovou) integrační politiku unie, čili budování nového státu. Letos ji dostal na jihu Evropy tolik nenáviděný německý financministr Wolfgang Schauble.

Statisícové demonstrace v Řecku, Španělsku a Portugalsku, často s antiněmeckým nábojem, jsou otřesným svědectvím, co se stane, když národní demokracie odevzdají svou fiskální politiku nadnárodní neodvolatelné vládě, když její politici nemohou svým zoufalým nezaměstnaným občanům pomoci. Jednotná měna přitápěla přehřátou ekonomiku (kreditní konjunkturou) a dnešní maniakální diktát deflace ohrožuje nejen celistvost Španělska a demokracii na celém jihu, jak podotkl nedávno Jorge Sampaio premiér Portugalska, ale vede k nové nenávisti a rozbrojím. To hegeliánští budovatelé a urychlovači historie vzkřísili neonacistické a neotrockistické pohrobky. A není podstatné, zda má nebo nemá německý diktát v unii ekonomickou pravdu.

Tihle integrální revolucionáři ve svém zápalu zničit národní stát, nevědí, že jenom zděděná loajalita po předcích je základem parlamentní demokracie, že jen ona drží společnost pohromadě. A hlavně, pokud se něco zkazí, že umožňuje svobodné legitimní řešení, to co Anglosasové nazývají pokus-omyl. Jestli se unionistická nomenklatura nakonec pro záchranu ideologického eura rozhodne uzurpovat konečnou fiskální vládu parlamentů, vyrve evropským státům Eurolandu srdce demokracie. Jejich politici budou považováni za loutky Bruselu a otevře se cesta k rozvratu a k revoluci národů.

Proto je teď mírová cena tak vysmívaná a s ní se hroutí i nedávno ještě poměrně rozšířený názor o unijních zásluhách. Cenu mohly právě tak obdržet ruiny světové války, Marshallův plán, atomová bomba, Nato, pershingy či Thatcherová. Stačí poukázat, že v Jižní Americe i leckde v Asii a Africe se vytvořily i bez unijních snah mírové podmínky, kdežto americká unie kdysi k válce vedla. V Evropě mezi sebou neválčily demokratické státy – svobodní občané dávají přednost diplomacii – války mezi Francií a Německem (Pruskem) i Ruskem byly imperiální a ty předchozí dynastické.

Propagandisté unijního míru ztotožnili oba německé pokusy o světovládu s národním státem. A tak jako ve stalinských říkankách: “Já voják míru, říkám pušce zab,” i oni mírem vyhrožují. Buď vláda unie nebo válka. Co nejsme my, to neexistuje, ba hůř, ani existovat nesmí. Jenomže mír bez míry působí rozvrat. A nesmyslná cena míru? Je pro posměch, ale i ten se může stát počátkem pochopení, že potřebujeme jen společný trh a neideologickou spolupráci mezi svobodnými národními demokratickými státy.

Týždeň 22. 10. 12