Už od červnových voleb je francouzská vláda pod palbou kritiky. Není divu. Stát zhltne 57% HDP, má největší byrokracii ze všech vyspělých zemí (90 úředníků na tisíc obyvatel, Němci 50), zaměstnává každého čtvrtého občana, zvyšuje státní dluh, letos má vyskočit na 91% HDP, deficit na 4,8%, deset let roste deficit běžného účtu, má 11% nezaměstnanost (-25% mládeže) a nejbyrokratičtější (ochranářské) překážky obchodní aktivitě, rozvoj malých firem se kvůli tomu většinou zastaví na 49 zaměstnancích, a také nejvyšší daně v Evropě. Ratingové agentury, Světová banka, MMF a hlavně obchodní a průmyslové kruhy ve Francii považují další zdaňování za sebevražedné a tvrdí, že bez reformy pracovního trhu a snížení státních výdajů v nadcházející recesi stoupnou úroky státu nad splatitelnou obsluhu dluhu. Teď se poprvé rating Francii o trošku snížil.


Aby toho nebylo málo, překvapivě letos klesl prodej francouzských aut (o 28% v meziročním srovnání) a při tom těch importovaných jen o 7,9 procent. Státní Renault bude zřejmě dotován, Peugot už propouští.

A tak vláda pod tlakem přece jen byť velmi mírně ustoupila. Sníží firemní daně o 20 miliard během 3 let (1% HDP), má snížit cenu práce o 6%, nová 75% daň na boháče (nad 1 milion eur ročně vydělá 26 000 lidí) bude platit jen dva roky, ostatně známo, že buď nevybere nic nebo dokonce méně. Střední pás DPH (restaurace) se zvedne ze 7 jen na 10%. Uvolnění pracovního trhu (vyhazov), snížení byrokracie, podstatné škrty ve výdajích (jen deset miliard), propouštění státních zaměstnanců (24%), snížení státních platů, se ale konat nebude.

Francie stagnuje už celé desetiletí, hlavně od přijetí eura, od kdy nemůže dohánět německou výkonnost devalvací, jak dělávala od 70. let. Snad proto je dnes většina lidí proti euru, zvláště, že na Francii leží velké břímě obligací (dluhů) vůči jižní eurozóně. Při vstupu byl (pro jednou) rozpočet v přebytku a bilance zahraničního obchodu víc než pozitivní. A přesto je druhá největší ekonomika Evropy a pátá světová stále ještě byť poněkud unavený hospodářský kolos a zmíněná negativa by měla podle standardní ekonomie dávno položit Francii na lopatky.

Jak to, ptá se dnes Der Spiegel, že mají Francouzi oproti udřeným Němcům takovou vysokou životní úroveň, HDP na osobu i podle paritní síly dokonce o chlup vyšší, nejkratší pracovní týden (35), nejdelší dovolenou, a tak brzo do důchodu (?0 -62 – 65, Němci 67) Ano, abstraktní statistika někdy zavádí. V průměru jsou Francouzi v práci déle (dobrovolně) a málo žen má poloviční úvazek, takže napracují více hodin. Obchod (třetina velkých firem vydělává v cizině) má nevídané marže (Pernod, Rubinstein, LVMH, Carrefour, Danone, L´Oreal), stejně jako export parfémů, módy, sýrů a drahých lihovin a vín. I státní podpora exportu kupodivu funguje. Dávno amortizované nukleární elektrárny dnes slušně vydělávají a dotace do drahých zelených energií jsou minimální. Francie je největší turistická země na světě (91 mil. turistů (2011) a roste) a nejméně utrácí v zahraničí (15 mil. vycestuje). Export uměleckých artefaktů přináší stamilióny ročně. Zemědělství na dotacích EU (stát doplácí nepatrně) znamená tak jako turistika ohromné daňové úniky a černý trh, čili hospodářství je podstatně větší než udává statistika. Proti Zaalpí protopí Francouzi za zimu 3x méně. Ani tragická 25. procentní nezaměstnanost mládeže (do 24 let) politiky moc netrápí. Předně je třetina z nich na studiích o něco déle a dobrá polovina jsou tak jako tak nezaměstnatelní Arabové, kteří většinou nevolí.

Stačilo by málo, aby se taková šťastná země z mírné stagnace vymanila. Francouzské vlády se však bojí ulice a socialisté do vlastního masa státní administrativy řezat nebudou, vždyť slibovali vyšší zaměstnanost. Navíc věří, že politika vítězí nad ekonomikou. Zatím tomu ale vždycky bylo naopak.