Média potřebují senzaci, musí nejen informovat a pitvat, ale také bavit. A tak se na sjezd sociálních demokratů sjeli novináři se slastným očekáváním, jak se zachová nový prezident (téměř otec zakladatel), když má teď vlastní ministranu a jehož spolustraníci před lety při prezidentských volbách zradili. A co udělá strana, které teď může mstivý prezident škodit, se svým propadlým prezidentským kandidátem?

Senzační očekávání se však odehrálo jen v mysli novinářů. Miloš Zeman si upřímně přeje vítězství socialistů, strana srdečně sevřela prezidenta ve svém náručí a bývalého na plebejský image strany poněkud intelektuálního prezidentova rivala ze svého vedení promptně vykopla.

Takovou euforii ještě žádný sjezd sociální demokracie nezažil. Za rok volby a výhra (sice jen v menšinové tiché koalici s komunisty) na spadnutí. Pravicová koaliční vláda je totiž v totálním rozkladu. Nenáviděný financministr Miroslav Kalousek se svou novou stranou Top 09 (volte pravou rukou) vládu zcela ovládl a ze všech rozumných slibů, že sníží byrokraci, zavede jeden inkasní berňák, sloučí ministerstva, zlikviduje rozpočtový deficit a nezvýší daně, nezůstalo nic. Daně a poplatky už tři roky stoupají a stouply především těm nejpotřebnějším (DPH), státní dluh vláda stále zvyšuje a chválit se snižováním růstu dluhu je nestydatost (loni stoupl o 101 miliard korun), byrokracie narůstá, hospodářství v recesi. A bude hůř.

Je paradoxní, když pravice provádí levicovou politiku a vymlouvá se na krizi, kterou prohlubuje. Vytváří tím ekonomickou ortodoxii, že jiná cesta než růst daní z krize neexistuje a nahrává socialistické opozici.

Nemůžeme se proto divit, že se politický spor netýká skutečné podstaty krize, ale jen zástupného problému, koho více zdanit. V takto definovaném sporu nemá pravice šanci, vidíme to po celé Evropě.

Vždyť program sociální demokracie nikdy nebyl a není založen na ekonomickém růstu, jenž nerovnoměrně prospívá všem, jejím cílem není ani prosperita státu ani nízká nezaměstnanost, dokonce ani vyrovnaný rozpočet, ale jen a jen sociální stát, jenž sice zákonitě chudne, ale snižuje nerovnost příjmů. Rovnost především. A stát zbytnělý, byrokratický, marnotratný a nefunkční, který z principu neumí cíleně pomoct nejpotřebnějším, jako to dělají dobrovolné charitativní organizace s minimálními náklady. Stát, který jako pijavice vyssává energii tržního hospodářství a je dnes nemalou součástí ekonomického úpadku. Stát, který se během prosperity devadesátých let nafoukl a měl by teď v recesi splasknout.

To ovšem od socdemokratů čekat nelze, znají jen jedno: zdaňovat a rozdělovat. Že to hospodářství pohřbí? Tomu buď nerozumí (nebo nechtějí rozumět) anebo jako stínový financministr Jan Mládek to matně chápou, ale takovou myšlenku okamžitě zapudí. Jde o moc, o vládu, je nutné slibovat voličům, té velké dvoutřetinové většině, která vydělává od průměru dolů.

Sociální demokraté na sjezdu zřejmě v naivní euforii svůj hrůzný program plně odkryli. Progresivní daně (nad 100 000 měsíčně 38%), vyšší daně ze zisku všem podnikům (s. r. o) z 19 na 21%, podstatné zvýšení berní malým a středním živnostníkům (zhruba jeden milion osob), kteří ovšem zaměstnávají téměř další tři miliony, a také vybraným (nejspíš nenáviděným) firmám finančním, telefonním, energetickým a ovšem třeba zvýšit i antikapitalistickou daň z kapitálového zisku (nicnedělání) například z pronájmu nebo z výnosu akcií (z 15 na 21%). „Představa, že národ dospěje k blahobytu zdaněním, je nejkrutější sebeklam lidstva“(Churchill). Zvýší se kontroly (i počet kontrolorů) na daňové úniky, zvláště na nenáviděný leč tolerovaný švarc systém, kdy zaměstnavatel neplatí 34% sociálních daní za zaměstnaného, který se tváří, že pracuje pro podnikatele jen nárazově a nikoli na celý úvazek. O slibovaném zvýšení důchodů (růst počtu penzistů děsí) kupodivu slovo nepadlo a nesníží se ani dloudobě tolik slibovaná daň z DPH na potraviny, léky a kulturu, to bylo řečí, že zátěž reformy nesmí padnout na chudnoucí penzisty a rodiny s dětmi. Minimální mzdu zato nařídí podnikům zvýšit z 8 000 na 12 000 korun. A nesměl chybět ani malý předvolební kosmetický dárek – nenáviděný regulační poplatek u lékaře a za recept (30 kč) se zruší (už jednou tenhle slib socdemokratům přispěl k vítězství v krajských volbách) a manželé s dětmi budou (bohužel nepatrně) zvýhodněni společným zdaněním.

A co na to ekonomie, respektive majestát zdravého rozumu, v ekonomickém myšlení obsažený? Cesta z recese je jednoduchá a přesně opačná, jak to dokazují empirická studia už celé století. Zvýšení minimální mzdy znamená likvidaci minimálních pracovních míst, čili větší nezaměstnanost, a žádná lepší komunikace pracovních úřadů nic nespraví. Likvidace švarc systému (naštěstí neproveditelná) by zlikvidovala celá chudá hospodářská odvětví. Zvýšení podnikových daní investicím nepomůže a vyšší daně bohatým valné peníze do státní pokladny ještě nikdy v historii nepřinesly (totiž od určité výše, kterou už dnešní vláda dávno překonala, a proto zdaňuje spotřebu). Cesta z recese znamená snížit investice státu (málokdy na sebe vydělají), většinou jde o luxus, i počet státních úředníků a jejich platy. Znamená také zlikvidovat byrokratické překážky pro podnikatele a zjednodušit zákoník práce. A ovšem realizovat co nejméně zbytečných projektů z Unie, na které stát tak těžce doplácí (50 %). A pochopitelně snížit daně nejen podnikatelům, ale i lidem (DPH), aby se hospodářství vzpamatovalo z recese. „Už v mládí jsem pochopil, že daně jsou špatné a spotřeba dobrá“ (Churchill).

Kdyby výše daní a státní podíl na spotřebě HDP zatěžovalo ekonomiku rozumně (30% a ne 45%), nebylo by Česko v recesi. I když je to marné, sociálním demokratům je zapotřebí stále otloukat o hubu, že pracovní místa nevytváří stát, ale podnikatelé a podnikatelské prostředí. Přebujelý stát, který se dobře uživí, zatímco společnost chřadne, je parazitický.

Alespoň, že máme nějakou senzaci. Mládek nazval živnostníky parazity, za což se nakonec musel veřejně omluvit. Jde totiž nejen o voliče, ale o to, že taková nehoráznost je úžasná příležitost, jak mobilizovat rozloženou pravici. Jeho výrok jako okřídlené poselství sjezdu bude nepochybně ve volbách viset na každém rohu, vždyť malé a střední podnikání je páteř ekonomiky. A samoživitel, byť platí menší odvody, nečeká příliš od státu a pracuje déle. Tohle snad voliči ví!

Psáno pro Týždeň