Evropu obchází strašidlo deflace, čili politika státních škrtů a úspor, a následný pád do recese – jediným anglickým slovem „austerity“.

A hledá se viník. Německo, měnová unie, Evropská banka, absence fiskální unie, luteránská přísnost Angely Merkelové, dcery pastora, a v nakonec i chybná ekonomická teorie, jež nedovolí stimulovat ekonomiku.

Když teď ekonomové (a s nimi už i Mezinárodní měnový fond, který se na snižování deficitu zadlužených států podílel) keynesiánsky křičí, že tahle drastická fiskální disciplina je v recesi nesmysl, deflace a společná tvrdá měna na periferii Evropy recesi prohlubuje, likviduje průmysl i celou generaci mladých lidí a nakonec tak jako Řecko bude záchrana postižených zemí stát mnohem víc (bude-li vůbec jaká) než kdyby se…no ano, se „tiskla měna,“ tzv. uvolňovala kvanta peněz a škrtalo pomalu a obezřetně tak jako v Anglii nebo vůbec ne jako ve Spojených státech.

Symptomy čtou všichni správně, ale řešení je pochybené. Proč? Protože ta zdánlivě samozřejmá medicína vyšší inflace není správná, ba ani vzhledem k Německu (politicky) k mání.

Problém, jak ven z recese, není složitý, složitá je jen cesta, která má přemostit pokud možno bezbolestně propast mezi ekonomií a politikou. Politik se chce vyhnout odpovědnosti za bryndu, kterou navařil, když na skutečné nudné a dlouhodobé potřeby hospodářství nejen nedbal, ale z jeho znásilňování si dokonce udělal svůj program, a teď v sebeobraně vymýšlí ideologické kličky na zmatení voličů.

Dnešní krize, stejně jako všechny předchozí od První války mají jedinou příčinu – umělou úvěrovou konjunkturu a s ní spojené špatné rozvržení investic. Hypoték, podnikatelských, domácích i státních půjček. A především se nafoukl stát a jeho parazitický podíl na HDP (v unijním průměru 49 %). Řádný občan i sociální stát měl být zadlužen, hlásala nová životní filosofie. Jak se ukázalo, neměl. Úvěr byl vymyšlen/objeven (geniálně) v 18. století pro podnikání, nikoli pro spotřebu. Úvěr je optimistická spekulace na budoucí podnikatelský zisk. Vědecký a technologický rozvoj ukázal, že byla realistická. Domácnost má však vyjít jen z toho, na co má a stát jen z toho, co nezatěžuje hospodářství. Stát a společnost není totéž.

Ale co teď s tím?

Inflace problém neřeší, nýbrž oddaluje. Je sice laskavější než deflace, protože nelikviduje tak rychle poptávku ani průmysl, ceny nominálně rostou, vytváří však tlak na zvyšování mezd, znehodnocuje nejen státní dluh, ale také úspory (bohatým umožňuje velké neproduktivní zisky) a poškozuje export. Špatné investice (spekulace) v hospodářství rychle neodstraní. Nakonec, až vzroste nad únosnou míru a hrozí bankrot, je zapotřebí šlápnout na brzdu a zvýšit úroky. V tom okamžiku se krize vrátí, odumřelé segmenty hospodářství začne likvidovat a nezaměstnanost vyletí vzhůru.

Pokusy stimulovat poptávku nějakým vládním programem čili dalším zvýšením státního deficitu je jen pokračování krize dalším úvěrem. Investice vyspělých států (s výjimkou do vědy a kultury) jsou ztrátové a to i do tzv. infrastruktury (většinou jsou totiž nadbytečné, korupční nebo luxus). Odkládají recesi jen na čas. Stát živí daně a pracovní místa je schopen vytvářet jenom uměle a na úkor trhu. Stát jako investor je neefektivní z principu.

Recese a rozpočtové úspory mají vyčistit hospodářství od deformací, které způsobila konjunktura a vláda nemá vytvářet nové. Návrat k rovnováze samozřejmě nějakou dobu trvá a vyšší nezaměstnanosti i nevyužité výrobní kapacitě se nelze zcela vyhnout. Nafouklý a nákladný stát se musí v recesi stáhnout, protože hospodářství dusí a má uvolnit prostor, aby se pokřivený trh narovnal.

Současná diskuse se bohužel týká především rozpočtové discipliny (maastrichtských pravidel), čili výše státního deficitu a jeho obsluhy, vyjádřeného jako poměr k HDP. Ten sice klesl v unii ze 6, 9 % (2009) na 4 % (2012), ale daleko zásadnější pro výkonnost ekonomiky je druhý ukazatel a to celkové výdaje státu. Ty v relaci k HDP klesly za stejné období jen kosmeticky o 1, 7 % a jsou stále ještě o 4 % vyšší než před krizí (2007). V absolutních číslech se ale utrácení státu (s výjimkou Řecka a Portugalska) nezastavilo vůbec, naopak průměr vzrostl na 6,3 %.

Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Vlády nezačaly snižovat deficit (s výjimkou Polska) úspornými škrty, ale zvýšením daní (to se podílí na deflaci) a politici matou veřejnost, když mluví o deficitu a nikoli o státních výdajích. Současná politika krizi prohlubuje, protože je v zajetí představy, že krizi drtí nepromyšlené a drastické škrty (méně peněz v oběhu) a nikoli zvyšování daní (méně investic v oběhu). Státy vyrovnávají rozpočet na úkor hospodářského výkonu. Vyrovnaný vysoký rozpočet a vysoké daně neznamená zdravé hospodářství. Břímě snižování státního dluhu padlo na občany a prohloubilo hospodářský úpadek (pokles poptávky).

Definujeme-li krizi nejen jako bankovní dluhy převedené na stát, ale také jako problém přebujelých státních výdajů a nikoli jen jako problém vyrovnaného rozpočtu, tak pochopíme, proč recese a deflace pokračují.

Nepochopitelné je doporučení Mezinárodního měnového fondu, aby vlády zpomalily politiku úspor, úspor ke kterým de fakto vůbec nedochází. Ve skutečnosti by mělo doporučení znít: škrtat a (alikvotně) snižovat daně. Proč politici a dokonce i někteří ekonomové tu jednoduchou rovnici nechápou, je snad největší záhada naší do nedávna ještě podnikatelské civilizace. Věří buď na zázraky nebo na magii. I prostí lidé vědí, že výdaje státu, jsou peníze, které někdo vydělal a které chybí. Stát je rozmnožit nedokáže. Odkud pochází víra, že vyšší státní výdaje stimulují ekonomický růst? Není to tím, že to platí na chvíli a život politika je příliš krátký? Nebo, že se nesplnitelnými sliby dají vyhrát volby? Platí jen jedna rovnice: čím skromnější stát, tím bohatší společnost.

Evropa potřebuje malý efektivní, nebyrokratický, právní, přísný stát a samozřejmě mnoho dalších věcí, jako je zjednodušení byrokracie, deregulace pracovního trhu v jižních zemích, podpora začínajícím podnikatelům a podobně. Současná krize je příležitost, že se toho snad přece jen jednou dočkáme. Zatím bohužel jen slyšíme státe investuj.

Týždeň 24. 6. 2013