"Už teď je vidět, že má styl,” napsal Nelson Frazer ve Spectatoru, “nechal novináře čekat skoro dva týdny a když se konečně ukázal na schodech Nemocnice Panny Marie, pozdravil svět v churchillovském gestu.” A skutečně, dva prstíky ve tvaru vítězného véčka se snad na pár vteřin komíhaly nad peřinkou.

Anglická média to opravdu neměla lehké. Radostně očekávaná událost se natolik protáhla, že už chudáci komentátoři nevěděli kudy kam a komentovali, co kdo z nich napsal. Zoufalý hlasatel v televizi dokonce oznámil hlavní zprávu dne slovy “žádná nová zpráva.”A tak spekulace přebíjely spekulace. Proč se vlastně předpokládalo, že se dítě narodí třináctého? Jak dlouho to lékaři vydrží, než spustí umělý porod? V jakém znamení zodiaku se narodí nástupce na trůn – rak nebo lev? Co když budou dvojčata? Bude to děvče nebo kluk, když si sami rodiče předem zakázali znát pohlaví svého potomka? Ne, že by to dnes hrálo konstituční roli, když Cameronova vláda zrušila primogenituru a tak se poprvé v historii mohla narodit dědičná královna. Sázelo se na jména, která odpovídají tradici a nedávají se zásadně po rodičích, nýbrž po slavných královských předcích, a opět se potvrdilo, že se sázkové kanceláře nemýlí – George, James, Edward, i když ani to není důležité, kdo by si pamatoval pravé jméno Jiřího VI., královnina otce, řečeného Bertie, kterého nedávno tak proslavil Colin Firth ve filmu “Králova řeč.”

Angličané milují zajímavé detaily, jiskřivá slovní spojení (kalambury) ironii a vtip. A tak se komentátoři předháněli a vymýšleli, jako by soutěžili, kdo vyhraje závody ve slovním slalomu. I vévoda (princ William) poznamenal, že jeho syn má víc vlasů než on sám a stanice BBC zabodovala, když hlásila, “narodil se mládenec, který se podle všeho má stát králem” ovšem “i pro ty, kteří nemají britskou vlajku vytetovanou na duši, je vlajkosláva radostná událost, příslib nadějné budoucnosti národa, která alespoň na čas zaplní propast, vykotlanou beznadějnými neinspirativními politiky.” A vzhledem k tak nesmírné popularitě královské rodiny, především královny, a dnes už i mladého královského páru Kateřiny a Williama, má monarchie opravdu “podle všeho” vystaráno. Třetí korunní princ v pořadí by tak mohl nastoupit zhruba za padesát, šedesát let. A znovu dohady, jaká ta Anglie (Spojené království?) vlastně bude – multikulturní, multietnická? S bílou ještě stále monarchickou menšinou?

Jedno je jisté. Čerstvě narozený nástupce na trůn si bude moci vzít za manželku, na rozdíl od svého nešťastného dědy, koho bude chtít a pokud zřejmě už nebude hlavou anglikánské církve, mohl by se stát i katolíkem, což ústava dnes zakazuje, i když by vznikl problém s anglikánským královským ceremoniálem. Ostatně, od nedávného přílivu Poláků, Slováků a Litevců, je podle počtu věřících na nedělní mši, katolická církev největší v zemi.

Královská artilerie podle protokolu vypálila tradičních 41 salv a po tři hodiny z katedrály westminsterského opatství vyzváněly zvony. Tentokrát se anglický tisk - snad aby trumfl nedávné Diamantové jubileum královniny vlády - dočista zbláznil. Bulvární The Sun se na den přejmenoval na The Son, na syna, The Mail měl dvacetistránkovou přílohu a dokonce i seriózní timesy vyrukovaly s velkou fotografickou přílohou.

Samozřejmě, problémy s národní euforií má levice, která zastupuje nějakých dvacet procent republikánů, většinou irského či skotského původu, přistěhovalci se sporu neúčastní, ale tentokrát se na uštěpačné poznámky ani nezmohla, jako by už nevěděla co: “Kate je nelidská, až příliš dokonalá” (H. Lewisová v The New Statesman). Republikáni jsou na tom velmi špatně, “škvaří se ve vlastní šťávě,” napsal Harry Mount v Telegraphu. “A čeká je teď celý rok nasládlých růžových zpráv ze života královského mimina – zanedlouho křest, první slůvko, první krůčky, první den ve školce.”

Pro evropského kontinentálce a republikána je sláva a majestát anglické monarchie a její nesmírná prestiž a obliba celkem pochopitelně nepochopitelná. Žijeme přece v rovnostářské, pluralitní, demokratické a civilní společnosti. Jak ta může být slučitelná s dědickými privilegii monarchie, osobním majestátem, pompou, slávou imperiální (špatné) minulosti? Absurdní.

Problém je v tom, že v podstatě stydliví Angličané neumí tak velkou emocionální záležitost vysvětlit. Většinou jen vykoktají něco jako: no je to jistota, víte, stabilita, tradice, volený prezident je tak nějak absurdní, něco jako špatný komediant. Vždyť by měl zastupovat celý národ a nikoli jej politicky rozdělovat. A kdopak si v Evropě pamatuje hlavu státu po padesáti, sto letech?

Jen neanglický badatel (etnograf) ostrovních domorodců by mohl do absurdity anglického života vnést trochu světla. Život je tu od narození symbolicky, ceremoniálně svázán s panovníkem. Dnes tu žijí Alžbětinci, školáci slaví každoročně královniny narozeniny, všechno co je staré (anglicky “old” znamená také dobré), ctihodné, jako třeba Královská zahradnická společnost, nese insignia královny E. R. Tady se připíjí nejen na zdraví, ale také na královnu. Každý (často nevědomě) přiřazuje a článkuje vlastní osud k událostem ze života královské rodiny – královské svatby, křtu, jubilea, pohřbu. Tak jako každé, i tohle patriotické náboženství, je oslavou rodiny a souručenstvím mrtvých, živých i dosud nenarozených.

A co se týče slučitelnosti občanské demokracie a ceremoniální monarchie, tak pozor, tenhle francouzský předsudek my neuznáváme, řekl by běžný Angličan. To my jsme přece byli první parlamentní res publikou už v 15. století (Dominium politicum et regale) a odloučili postupně královskou vládu od moci legislativní a nakonec i od vlády samé. A co ten váš prezident (pseudokrál), proti kterému věčně demonstrujete v pařížských ulicích? To my máme opravdovou demokracii, ve které je ctěna a vážena opozice jejího veličenstva. A s tím imperialismem na nás taky moc nechoďte, řekl by. Nezaváděli jsme snad v impériu vládu zákona, nezkorumpovanou administrativu a svobodný obchod? Jistě nedokonale, ale zaváděli, a naše Britské společenství národů má téměř dvě miliardy lidí a žádný stát z něho nehodlá vystoupit.

A proč by demokracie měla být občansky bezbarvá, uniformní a otravná a král snad jezdit na kole jako ve Švédsku? Máme tisícileté dějiny plné barevných praporců, regimentů, cechů, insignií, řádů a starodávných privilegií. Proč by rovnost před zákonem měla zglajchšaltovat život? A proč by královské dědičné privilegium mělo překážet zdravé společenské hierarchii a meritorní nerovnosti.

Monarchie má jiný konstituční význam, onu „dobře uváženou nečinnost panovníka“ a spočívá téměř v každodenním živém, důstojném, ceremoniálním dialogu královské rodiny se společenstvím (na rozdíl od mrtvých symbolů státnosti) a vyjadřuje jeho kontinuitu v rituálu, který přesahuje jedince i jeho krátký život. Vede k pokoře i hrdosti nad slavnou kolektivní minulostí, který atomizované ahistorické a vykořeněné společnosti chybí.

A ještě něco: vznešenost královského majestátu kultivuje politiky i veřejný život.

Týždeň, 29. 7. 13