Veškeré hospodářské prognózy týkající se Evropy jsou už pátý rok od úvěrové krize negativní a je úplně jedno, pročítáme-li pravicový nebo levicový tisk, nejde jen o data eurozóny a narůstající nesplatitelné státní deflační dluhy Řecka, Portugalska, Španělska a Irska, které bude zapotřebí k úděsu Němců jednou odepsat, čili zaplatit, krize Evropy má mnohem hlubší zřejmě i civilizační příčiny a proto se zdá, že dlouhodobý pokles životní úrovně a chudobu milionů lidí, která už začíná dopadat na jih Evropy, nebude snadné odvrátit.

Poválečná Evropa, ta západní, od padesátých do devadesátých let nesmírně ztloustla a vytvořila si parazitickou kulturu. Prvenství má jistě sobectví mladých lidí, kteří nezakládají rodinu, a žijí, tyjí z rodičů, studují humanitní neúživné obory, zato si užívají života, na úkor příštích generací, které už nebudou schopny se o své prarodiče důstojně postarat. Stárnutí Evropanů znamená především méně invence, inovace, ztrátu dynamiky a mentální sklerózu společnosti a přestože by bylo možné demografický deficit snadno nahradit přistěhovalci, aby to mělo smysl, muselo by se vybírat podle odborné kvalifikace a intelektuálního potenciálu, což prý podle lidsko právní ideologie rovnosti všech lidí nejde. Diskriminaci jsme jednou provždy zakázali.

Druhou příčinu stagnace deflace vidím v obrovské byrokratizaci tzv. pečovatelského státu, který spolyká téměř všude padesát procent HDP a dusí hospodářskou aktivitu. Způsobila ji v době konjunktury představa, že bude stále lépe, radostněji a ta se vtělila do politických slibů. Stát začal nejen zaměstnávat čím dál více úředníků, ale expandovalo i státní školství, policie, zdravotnictví, sociální péče, a čím dál víc občanů je na státu závislých a aparát rozdělování roste. Představa, že lze všechno včetně umělých pracovních míst úspěšně dotovat v mnoha myslích převládla a byla také posílena ideologií lidských práv, často ovšem jen finančních nároků.

Na třetí místo v pomyslné negativní hierarchii bych postavil úpadek obchodního prostředí a podnikatelům nepřátelskou byrokracii i společnost. Představu, že potenciální hospodářskou nepoctivost je možné důkladně mikroekonomicky úspěšně regulovat, omezovat a hlídat. Ilustruje to nejlépe statistika. Jak málo vzniká v Evropě nových podniků (3%), jak těžké je získat podnikatelský úvěr, jak nemožné začít po poctivém bankrotu znovu, jak zoufalé papírování zdražuje hospodářskou aktivitu, na kterou právě ty malé a začínajíci firmy nemají.

A zrodil se i nový mesianismus, který zakotvil v Evropské unii. Dotace do zemědělství, do boje z globálním oteplováním, do unijních často absurdních kulturních projektů, do zbytečné infrastruktury, do zkorumpované politické oligarchie jižních států Evropy, do zelené, integrační, genderové a jiné bohulibé politiky i do předražených ústředních institucí unie. Jako by si Evropané vzali přklad ze starého Imperium romanum, jež také nakonec zahynulo, když parazitický Řím vyssál venkov, který ho živil a sedláci utíkali pod ochranu germánských barbarů.

Kde začít? Babo raď. Mohli bychom zrušit, tak jako v bankrotujícím Řecku, konečn i naši zbytečnou městskou polici. Zlodějě nehoní, vybírá jen pokuty/daně a většinou za malicherné delikty.

Za dlouhá léta v Anglii jsem nikdy neslyšel o katastrálním úřadu či registru vozidel. A to jsem koupil i prodal dům dvakrát a auto několikrát. Ačkoli jsem podnikal (v malém) nikdy jsem nebyl na žádném úřadě a berňák se o mne také nezajímal. Stačilo daňové přiznání.
Možnosti likvidovat zbytečnou byrokracii jsou velké, ale nejdříve bude třeba změnit myšlení sklerotických politiků, kteří se domnívají, že stát má zaměstnat co nejvyšší počet lidí. Je to přesně naopak, čím více státních zaměstnanců, tím vyšší nezaměstnanost.

LN, 30. 7. 13