Zeman na Hradě si ze svých manů vytvořil vládu, sněmovna gaullistický diktát odmítla, ale hned se sama rozpustila a nenechala zemanovce do června politicky vyhnít. Znamená to konec dvou malých stran a osmi přeběhlíků včetně expremiéra Paroubka a dokonce i fiasko popřevratového tahouna pravice „občanské demokraty,“ jimž průzkumy přisuzují sotva třetinu křesel (7- 8 %). Hlavní byť malou stranou pravice, možná jen s 15-17 % , se tak stane výplod Miroslava Kalouska TOP 09 s maskou knížete Schwarzenberga, za jehož aureolou se ukrývá a jehož svorně ekonomové i lid viní za recesi a zpackanou důchodovou reformu. Kalousek je už dvacet let demiurgem české politiky a ovládal i svého koaličního premiéra, na něhož za ekonomickou „katastrofu“ teď padla zloba národa. To on defakto sněmovnu rozpustil, ale „malá domů,“ je pro jeho TOP 09 výhoda. Shrábne sirotky na pravici, kteří na něj ještě mají žaludek.

Do parlamentu se zřejmě protlačí tři malé strany, zcela jistě příznivci prezidenta „Strana práv občanů“ a lidovci, kteří poprvé od roku 1918 z parlamentu vypadli a možná i uskupení „Ano“ slovensko-českého podnikatele a mediálního magnáta Andreje Babiše. Ministrany zatím vypadají jen na 5-7 %, ale po debaklu na pravici mají pravoleví lidovci i nečitelný Babiš nějaké zklamané a méně vyhraněné voliče z pravého spektra jisté. Rozhádaná a zkorumpovaná pravice se rozpadla a teď bude s podporou komunistů vládnout rozhádaná levice a do toho ji šťourat prezident, který je schopen úspěšně podporovat své bratrstvo a přitom dělat lidovou politku.

Mávám tady kvůli zjednodušení slovem pravice, ale na rozdíl od levice, je pojem pravice velmi vágní a středové strany levice i pravice se sobě v Evropě připodobnily jak vejce vejci. Má vůbec smysl mluvit o pravolevém střetu. Co se přihodilo?

Od francouzské revoluce až po šedesátá léta 20. století hájila defenzivní konzervativní pravice aristokracii, církev, podnikatele a továrníky, selský stav a profese a zároveň civilizační tradici; levice bojovala za zájmy námezdní třídy a vyžadovala za slib, že nebude revoluční, stále větší redistribuci (progresivní daně) a sociální stát (zdravotnictví, školství, důchody).

Se zánikem stavů a nakonec i dělnické třídy se kolektivní zájmy levice i pravice setřely, ale pro pravici byl závažnější pokles tradiční religiozity a nástup nové víry liberálního humanismu (nutně levicového charakteru) a právě ta je hlavní příčinou, proč je tak tlačena do role levice. Stát totiž existuje výlučně pro absolutního autonomního jedince a nikoli aby chránil rodinu, kulturu, etiku i etiketu, společenství a jeho budoucnost. Svět ovládl kult liberální sekty humanistického náboženství, který oslavuje od narození danou vnitřní důstojnost a právo každého jedince na společensky a historicky neomezovanou individuální svobodu (Americká deklarace nezávislosti). Proto nesmíme vězně mučit, trestat smrtí nebo doživotním žalářem, porušili bychom lidskou důstojnost. (Evropský soud). Obhajobou zločincova práva na život – oslavujeme důstojnost lidství, které on porušil. Proto mají mít děti právo na vlastní zaneřáděný pokoj a rodiče musí uctivě zaklepat, chtějí-li, vejít. Proto musíme tolerovat ostudnou (po staru nestydatou) reklamní nahotu a veřejnou sexuální či vulgární bezuzdnost. Proto mají učitelé takový problém s prosazením vlastní autority i dogmatické autority vyučovacího předmětu. Nejvyšší politická a etická autorita se nachází v individuální svobodě a lidských právech.

A tak pokusy chránit a upředňostňovat rodinu a církev, kultivaci a kulturu či potlačovat pornografii narážejí na zuřivý odpor zbožštělého jedince. „Budete jako bohové znát (rozhodovat) dobro a zlo. Původně konzervativní strany se ocitly v pasti individualistického humanismu. Normativní vesmír se zhroutil. Ještě Adenauera nebo Churchilla volila dobrá třetina dělníků většinou náboženské orientace. Po nich už vyhrává pravice buď ze setrvačnosti, neohrožuje-li nadřazenou svobodu individua anebo, má-li charismatické vůdce (Reagan, Thatcherová) a společnost krizi. Pravice i levice jsou obě stejně liberální a politická polarizace se zredukovala na spor o ekonomii, ve skutečnosti však na střet rovnosti a podnikatelské svobody.

Ve sporu o ekonomii (a méně rovnostářskou společnost) je pravice v nevýhodě, protože v každé společnosti bez ohledu na životní úroveň mají dvě třetiny občanů průměrný nebo nižší plat. Pravice (ta velmi umírněná) vyhrává když lépe reaguje na momentální rozpoložení občanů (Merkelová), opře se o nějaký, pokud existuje, široce sdílený odpor, který levice odmítá uznat – imigrace, Evropská unie, fotovoltaické dotace anebo a to je obtížnější, dokáže proti levicové demagogii, že vyšší státní výdaje vedou k vyššímu ekonomickému výkonu a prosperitě, přesvědčit, že její program zvýhodní většinu. Ale i tady je v nevýhodě, levici nejde o prosperitu, ale o ideologickou rovnost, která rezonuje s většinovou humanistickou vírou. Stále zuří spor mezi liberté a egalité.

Kalouskova pravice selhala, protože zvyšovala daně až k recesi a v umění možného byla neschopná. Copak lze beztrestně v Česku vracet majetek církvím a v krizi zvýšit daně na potraviny, léky, kulturu, paliva a energie, snížit podporu nejvíce postiženým a zároveň odmítat i jen kosmetickou úlitbu progresivní dani?

Lidé mají parlamentního panoptika stranických a osobních kšeftů právem plné zuby a ozývají se zoufalé hlasy po manažerské nepolitické politice. Pokud jednou po Kalouskovi pravice postaví do čela rétorické osobnosti (neslyšeli jsme jediný státnický projev) a získá punc puritánské poctivosti, má naději, protože limit státních výdajů byl dosažen a každý pokus levice ještě víc zdaňovat a rozdávat skončí fiaskem. Předvolebnímu nadšení socialistů, jak firmám a střední vrstvě (boháčů je málo) zvýší daně, chybí dovětek… a prohloubí recesi. Nastávající hubená léta však daleko ostřeji a demagogičtěji nastolí sociální otázku, a obě strany nejen pravice budou mít velký problém, jak „spravedlivě distribuovat“ klesající životní úroveň.

Týždeň, 2. 9. 2013