Do voleb v Čechii, jak se teď korektně říká, zbývají ještě dva dlouhé týdny (týden je před volbami obzvlášť dlouhý) a už je tu docela velké překvapení. Prezidentova aureola poněkud pohasla a jeho stranička příznivců, český světový unikát, se rozhádala a najednou záchranný pěti procentní vstup do parlamentu už „zemanovci“ jistý nemají.

Za to nástup slovenského převážně zemědělského podnikatele Andreje Babiše do politiky se zdá být nezadržitelný. Preference strany „ANO“ (oficiálně hnutí) od počátku předvolební kampaně stoupají a průměr všech průzkumů se dnes pohybuje kolem plus mínus dvanácti procent a stále stoupá. A protože mírně klesají i preference komunistů a socialistů, začíná nová strana, která se sice profiluje jako umírněně pravicová, přitahovat hlasy i v levé polovině rozděleného voličstva a s jistou výhrou levice by přece jen mohla zamávat.

Český komentariát se vůči Babišovi vymezuje na škále od vzteklé nenávisti až k mírně pobavené jízlivosti. Zuřivci křičí – oligarcha, estébák, hrobař politiky, diktátor (cožpak lze řídit stát jako podnik?), chce provázat stát s velkopodniky, ti druzí buď psychologizují nebo spekulují, co se asi za nečitelným záměrem podnikatele skrývá a předpovídají uměle (penězi) před dvěma lety vytvořené straně a její předvolební reklamě (přibližně za padesát – sedmdesát milionů) použití jen na jedno volební období.

Politologové a novináři mají jasno. Babiš je nečitelný introvert, je to pan důležitý, který chce být viděn a svou stranu bez politické ideologie a bez kořenů (čili návaznosti na historii) v parlamentě ani neuřídí. Strana, natož stát, není podnik. V celé Evropě se ze sta pokusů vytvořit alternativní strany po válce uchytili jen antiimigrační antiunionističní nacionalisté a zelení. Představa, že on samojediný, i kdyby to myslel sebevážněji, změní politickou korupci politiky je přece naivní. To je hluboký civilizační problém nestabilní mladé demokracie a kultury, které chybí puritánství severní Evropy.

Babišovi bude navíc příští rok šedesát a nebude schopen vládnout straně ani svému impériu (200 firem). Jde opět jako už tolikrát jen o další seskupení na jedno použití. Je to jen populistický obchodník s nadějí, koupil si několik známých tváří a chytá jen nestálé zklamané a věčně nerozhodnuté voliče. Do parlamentu přitáhne nesourodou
svitu naivních a nezkušených novoposlanců. A před volbami přikoupil ke svým novinám velký segment těch nejdůležitějších (MfDnes, lidovky, Metro), aby umlčel kritiku. Blbá nálada posedla už i novináře.

Co bude, to uvidíme. Jsou pravdy obecné a pravdy partikulární. Zatím platí úspěch. Babiš mluví klidně, dokonce se usmívá, působí sympaticky a je v televizi, čím dál častěji a na blbou náladu má pozitivní heslo – bude líp, věřte. Ačkoli se jeho levopravé „hnutí“ teprve po fiasku pravice přiklonilo doprava, pro vyhořelou garnituru pravice je jeho mediální prezentace naprosto ničivá – odmítá totiž zvýšení daní a nenáviděnou Kalouskovu DPH hodlá vrátit z 15 procent zpátky na 10 a představuje ji jako pomoc sociální. Na to nemá pravice, ale ani levice, která snížení DPH kupodivu svým voličům neslíbila, odpověď. Na nenáviděného financministra je snadné útočit, vždyť to jeho daně pohřbily pravici a přivodily recesi. A co je ještě drtivější – Babiš stále zdůrazňuje, že je v politice, jen proto, že to vedli politici ODS, které volil, od deseti k pěti a snadno všechny argumenty utluče podnikatelským rozumem – podpoříme firemními odpisy zaměstnanost absolventů a lidí nad padesát i částečné úvazky pro ženy na mateřské. Kdo by nesouhlasil?

A státní správě, na rozdíl od politiky, by manažerský přístup jistě prospěl.

Čechie je psychicky v krizi. Hospodářství stagnuje, Evropská unie a eurokrize optimismu nepřidá. Poprvé od převratu klesl absolutní počet obyvatel a porodnost klesá. Babiš nabízí změnu a půjdou-li preference ještě týden nahoru, začnou v něm voliči vidět premiéra a leckdo se přidá.

Demokracie, po staru politika na rozdíl od nepolitiky tyranie, je vláda v nejlepším případě amatérů (ignorantů) a v nejhorším demagogů a lumpů. Je z principu nedokonalá a handrkování i nechutné kompromisy k ní patří, ale jestliže mají lidé pocit, že na rozdíl od severozápadní Evropy, se u nás nedá prosadit nic pozitivního, je to bída. Handrkování politiků by nemělo paralyzovat stát – jak k tomu všelijaké skandály nejen korupční ale i administrativní poslední dobou směřovaly. Politici tzv. pravice si metlu Babiše zasluhují a levice nás z marasmu nevyvede. Nedivme se, že lidé hledají zásadní změnu a mají pocit, že volbou neznámého nic nepokazí.

Babišova iniciativa antipolitického antikorupčního hnutí je nepochybně zoufalou odpovědí na hlubokou krizi české politiky. Dnes už to totiž není jen Pepa v pivnici čtvrté cenové skupiny, kdo vidí v politice nenapravitelné svinstvo a nemá koho volit, ale dokonce i vzdělanci po všech skandálech a tunelech považují každou vládnoucí koalici za bratry v triku, kteří se spolčili, aby nasytili sebe a své klientské spolubratry. Zklamání a blbá nálada veřejnosti je tak monumentální, že i můj pravicový přítel primář a bohatý restituent se pozastavuje nad otázkou, zda-li jsme v nesvobodě nebyli šťastnější. Existovaly přece chalupy, zahrádky, mejdany i družné pivnice a hlavně byli kamarádi i milenky. Teď jen hon a shon. Tahle špatná nálada se v české závisti zhmotňuje nejen v nevraživost vůči politikům ale také vůči boháčům jako Babiš. Je možné, že ho jeho příznivci idealizují jako člověka dobré vůle, který chce vstupem do politiky jen obhájit svou čest poctivého podnikatele (legitimizovat svůj majetek) a pokusit se skoncovat s korupcí a nikoli usilovat o ministerstvo zemědělství a dotace. Vždyť to nemá zapotřebí, říkají, a mnozí jim kupodivu po všech těch podnikavci prolezlých stranách dávají za pravdu. Podnikavci ovšem žádní podnikatelé nejsou.

Ať tak či onak, kdyby se Andreji Babišovi podařilo prosadit alespoň nízkou daň z přidané hodnoty a nulovou na kulturu, udělal by pro nás pro všechny víc než dost.

Psáno pro časopis Týždeň