Osmnáct let od převratu se strany ve vládě konečně dohodly mezi sebou i s církvemi, ale především s tou jednou velkou. Alespoň částečně a na splátky (za 60 let) stát „vrátí“ komunisty zkonfiskovaný majetek, provede konečnou odluku církve a státu, respektive přestane platit duchovní. Jejich počet za ta léta utěšeně vzrostl o 75 procent, a tak čím dál víc zatěžuje státní rozpočet, tedy naše peníze.

V civilizované Evropě je neuvěřitelné, že by stát nechal taková léta nemovitý majetek chátrat a teprve nyní pod tlakem podnikavých obcí, které se už na tu devastaci nemohou dívat, s tím chce konečně pohnout. Vynásobíme-li těch nepochybně podhodnocených 300 slíbených miliard kompenzací, které navíc vypadají jako vějička daleké a nejisté budoucnosti, nějakým průměrným koeficientem podnikavosti (řekněme růstem HDP), vyjde nám hrůzná suma dosahující bezmála výše státního rozpočtu.

Že máme neschopné vlády, všichni víme, jinak bychom neměli nesmyslný bilionový státní dluh, který teď v nadcházející recesi budeme horko těžko splácet. Ale v případě církevních restitucí mají polistopadové vlády přece jenom dobrou výmluvu. Polovina obyvatelstva trpí předsudkem, polovina je podle nedávného průzkumu stále proti! Polovina občanů nesouhlasí s navrácením majetku. Dalo by se říct, polovina také stále ještě nepatří do Evropy! Ne církve, ale majetek je svatý! Ani válečným zločincům v Německu nesměl být majetek (pokud nebyl získán krádeží) konfiskován. Patří totiž ještě rodině a jejím budoucím generacím. Adventisté, mormoni či katolíci se nám líbit nemusí, ale jejich majetek musí být stejně svatý jako je ten náš, jinak se přirozeně bude vznášet hrozba i nad tím naším. Poválečné národně socialistické majetkové konfiskace předznamenaly totální ztrátu svobody. Dnes už i Komunistická strana Číny pochopila, že je nedotknutelnost majetku podmínkou ekonomického růstu. A dodejme potichu, aby nás moc neslyšeli, že i podmínkou svobody.

Ale co naplat, předsudek je předsudek, racionální argument je na něj slabý obušek. Vzpomeňte, jaká řevnivost tu byla ohledně státního vlastnictví katedrály. A přitom je téměř nechutné, aby stát vlastnil svatyně. To je byzantinismus, to je cézaropapismus, to je Rudé náměstí, my však jsme… no, přinejmenším chceme být Západem.

Ani stát ani církve samozřejmě podnikat nemají. Úředníci potřebují majetek jen k výkonu nezbytné správy věcí veřejných a církve zase jen na správu záležitostí duchovních a charitativních. Chtít po úřednících, aby rozumně hospodařili s majetkem (stačí se podívat na státní silnice nebo železnice) je téměř stejně absurdní, jako chtít po duchovních, aby byli dobrými podnikateli. Stát však vybírá daně a církve ne. A proto duchovní potřebují, ať se nám to líbí nebo ne, alespoň nějaký příjem z majetku, obzvláště když je jejich. Nechtějme, proboha, po ateistech, aby je museli platit. Bylo by to unfair! Vládní dohoda musí být ještě schválena parlamentem. Jsem opravdu zvědav, co zase komunisté všech stran vymyslí.