A tak tu máme po letech znovu fackovací zákon. Má fackovat rodiče, aby nefackovali své děti. Má oslabit negativní a posílit pozitivní výchovu. Má dokonce zabránit fyzickému násilí na dětech. Právními zákazy vychováme rodiče ke zdravé výchově dětí. Naše společnost se bude zdárně vyvíjet od negativního k pozitivnímu – taková je teorie mnoha „odborníků“ a dodejme i různých idealistických lobbistů.

Je sice smutné, ale realita lidské společnosti je už taková, že necitlivé sociální zásahy do její autonomie jenom vytvářejí nové a mnohdy ještě větší problémy.

Není pochyb, že podstatou výchovy je láska k dětem! Tedy výchova pozitivní. Právě tak ale není pochyb, že má tato láska meze své laskavosti. Je někdy přísná, někdy trestající a někdy i netrpělivá. A vůbec ji nepomůžeme, budeme-li ji omezovat. Jejím privilegiem je suverenita a vlastnictví; miluje své děti, protože jsou její, a je si dobře vědoma svých hranic. Zákazy jsou tu nejen zbytečné, jsou dokonce velmi nebezpečné, protože narušují královskou autoritu rodičů! Rodina je malé království. Ani tam, kde rodičovská láska chybí nebo je narušena, zákon nic nenapraví. Násilí se nanejvýš z ulice přestěhuje domů. Jenom nedokonalí, netrpěliví a uštvaní, byť milující rodiče budou teď trestáni. Podívejme se analogicky na nový drakonický silniční zákon, který se na rozdíl od výchovy týká více materiální sféry. Miliarda vybraná během roku na pokutách v podstatě normálních řidičů, kteří překročili, tak jako téměř my všichni mírně překračujeme rychlost na poloprázdných a bezpečných silnicích. A smrtelných nehod stále přibývá. Na ty nemá zákon nejmenší vliv.

Hrůzný je jazyk dnešní sociologie dětí. Mluví o stoupajícím počtu jedináčků, dětí samotných matek a rozpadávajících se rodin, dětí rozmazlených, sobeckých, neurotických, mluví o dlouhodobém infantilismu přesahujícím biologickou dospělost. Ve Francii existují už dokonce dvojnásobné tresty pro mladistvé řidiče. Přibývá tedy dětí hyperaktivních, nesoustředěných, neposlušných, na které neplatí racionální argumentace. Takže o to více platí, že mírné fyzické tresty v období dětského předpubertálního vývoje – kde selhává argumentace nebo pedagogické schopnosti rodičů – jsou na místě jako limit poslední instance. Měli bychom se přimlouvat, aby byly znovu zavedeny do škol.

Psychologie zdravého rozumu je také na straně trestů. Fyzický trest milujících rodičů je totiž konečný, definitivní a tečkou za celou záležitostí. Zato psychopatologické nerváky zoufalých rodičů zanechají šrámy na celý život. Nakonec všichni skončíme v poradnách psychiatrů!